(ČB 9/2020) „Úcta prokazovaná obrazu přechází na jeho prototyp. Prototypem je ten, kdo je na obraze zobrazen.“ (Jan z Damašku: O pravé víře)

Německý historik umění Hans Belting hovoří v knize Bild und Kult o moci obrazů a bezmoci teologů. V čem zmíněná moc obrazů spočívá? Tajemství této moci tkví v podivuhodné jednotě námětu, látky a formy, to vše umocněno řečí umělecké krásy, jež je výsledkem génia umělcova, jak naznačil italský filosof a historik umění Benedetto Croce v eseji Proč nemůžeme říci, že nejsme křesťané. Pro Croceho to bylo právě křesťanské náboženství, jehož prostřednictvím byla vyjádřena tvůrčí umělecká síla lidstva v architektuře, sochařství, malířství i hudbě.

Poslechněte si článek:

Jak je to tedy s vytvářením obrazů? Nejprve musíme rozlišit zobrazení samotného Boha a obrazů, které slouží „poučení laiků, kteří číst nedovedou“, jak to vyjádřil Řehoř Veliký. Židé, křesťané i muslimové se shodují v tom, že je třeba odmítnout zhotovování a uctívání model, což koresponduje s významem hebrejského slova peschel, což znamená litou modlu, nikoliv obraz samotný. Židé pregnantně vyjádřili zákaz zobrazování Boha v Exodu 20,1–26: „Nebudeš mít jiného Boha než mne. Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách v podzemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit.“ V prostředí křesťanských církví byly tyto verše vykládány různým způsobem. Katolická církev a ortodoxní církve připouštějí zobrazení Boha prostřednictvím Ježíše Krista, jenž se „narodil z Marie Panny“ a vzal na sebe lidskou podobu.
Takovéto pojetí zobrazení Boha je pro nekatolické církve těžko přijatelné.

Jan Kalvín: ničitel umění?

Jinak je to ovšem s užitím obrazů, soch či hudby v kostele nebo ve sboru, zde již nejsou reformované církve tak jednotné. Martin Luther přisoudil hudbě při bohoslužbách důležité místo a nebyl také proti sakrálním obrazům v chrámu, jak vidíme v případě retáblu (ozdobné desky za stolem Páně) v Lutherově kostele ve Wittenbergu. Luther kritizoval kultické obrazy (např. poutě ke Krásné Panně Marii v Řezně), ale s obrazoborectvím nesouhlasil, jak víme z jeho reakce na obrazoborectví ve Wittenbergu v r. 1522. Jan Kalvín byl naopak důsledný ikonoklast, který po určitý čas zakázal v Ženevě i chrámový zpěv. O netolerantním postoji kalvinistů vůči umění v sakrálním prostoru svědčí mimo jiné zničení interiéru katedrály sv. Víta v Praze v prosinci roku 1619, které se stalo z nařízení krále Fridricha Falckého a s osobním fyzickým přispěním protestantských kazatelů Johanna Salmutha a Abraháma Sculteta. To ovšem neznamená, že věřící reformovaných církví zavrhovali obrazy za všech okolností. Domy bohatých obchodníků v reformovaném Holandsku byly vyzdobeny obrazy se světskými (převážně krajiny a zátiší) a náboženskými náměty s tématikou Starého i Nového zákona. Každý dnes obdivuje duchovní hloubku obrazů Rembrandtových. Tento umělec nenamaloval žádné oltářní plátno!

Na východě se vyvinula teologie obrazu-ikony. Ikona klade důraz na symbolický a duchovní význam zobrazeného. Podle tvůrce ikon a historika umění Leonida Ouspenského ikona není obraz, ale „duchovní realita“. Ovšem i v rámci ortodoxní církve došlo ke střetnutí, zda úcta k obrazu, či nikoliv. Byzantský císař Lev III. mezi léty 726–730 nařídil odstranění obrazu Ježíše Krista z brány paláce v Konstantinopoli. Císaře podpořili dvorní teologové a biskupové, na odpor se postavily kláštery. Byl to zejména Jan z Damašku, který se stal velkým stoupencem ikonodulie, tedy uctívání ikon. Ikonodulové slavili triumf r. 843, v době, kdy v Konstantinopoli studovali oba věrozvěsti, Konstantin a Metoděj.

Židé odmítali kultické obrazy, avšak zobrazením se nevyhýbali, jak o tom svědčí popis tzv. Šalomounova chrámu v První knize Královské. Pohled na židovské umění změnily také objevy nástěnných maleb v synagóze Dura Europos, zobrazujících – pro judaismus poměrně překvapivě – různé postavy, včetně mimiky ve tvářích. Zobrazení Krista, Panny Marie a světců pronikají od 3. století na stěny katakomb a sarkofágů. Vedle obrazů historických, kde Kristus je součást biblických dějů, se objevuje reprezentativní zobrazení jeho „polopostavy“. Dokonce se rozvinula dobová debata o tom, zdali byl Kristus krásný, či ošklivý (odkaz na proroka Izajáše 53,1–7: Muž bolesti).

Obraz jako zachycení spirituálního prožitku

Po roce 1370 se v Čechách začíná prosazovat tzv. krásný styl. Příkladem je Madona Roudnická Mistra Třeboňského oltáře (po r. 1380), pocházející z arcibiskupské rezidence v Roudnici nad Labem. Formální vytříbenost díla a krásná tvář Panny Marie a Krista souzní s popisem Matky Boží a jejího syna ve zjevení, které měl všestranně nadaný umělec, arcibiskup pražský a pomocník Václava IV., Jan z Jenštejna, v roce 1388. V tomto mystickém zážitku spatřil „velmi krásnou Pannu Marii“ s „nejkrásnějším chlapečkem“. Jenštejn byl přesvědčen, že umělecké dílo dokáže vizuálně přiblížit, ba i zpřítomnit božské, které je celou svoji povahou nadsmyslové, a dokáže tak zobrazit to, co je vlastně nezobrazitelné. Ústřední místo přitom zaujímal pojem idealizované a posvátné smyslové krásy, překračující lidská měřítka, a poukazující tak zároveň ke světu nadsmyslovému.

Také mistr Jan Hus si byl vědom mámivého působení umění: „ …též i my máme pilně lid vystříhat hloupý a hovadný, jenž opouště víru a žádost věcí duchovních, příliš pase čichy své: vidění v dívání obrazův, ornátův, varhan… a tak člověk sprostý veškeren čas v kostele zmaří a ještě příjda domů, celý den bude mluvit o tom a o Bohu nic.“ Hus odsuzoval dobové nesrozumitelné a lascivní náměty z dvorského okruhu Václava IV.: „…ale pohříchu, již lidé místo Kristova umučení malují Trojánské bojování a místo apoštolů namaží kolcův, a místo obcování Krista malují život Najtharta, a místo svatých panen umučení malují bláznivých panen frejování a naháčův nepoctivých a mužů divně a potvorně způsobilých.“ Hus, jenž zastával kladné stanovisko vůči didaktické funkci obrazů v sakrálním prostoru, se kriticky vyslovil k estetické stránce obrazů a soch: „Když bude krásný obraz nebo malovanie, tehdy všichni mysl obratie k té pěknosti a v té sě obierajíce myslí s kocháním, chvále maléře, že krásně maloval nebo vyřezal, a zapomenú, že Kristus Pán ohavně potupen a umučen; a někteřie mužie, vidouce pěkné obrazy svatých panen, jež kráše malují, než sú tělesně zpósobeny, mají zlá myšlenie a hnuti a vpadají v pokušeni.“

Výtvarné umění – architektura, malířství, sochařství a hudba byly zejména v období baroka také velmi důležitý misijní prostředek. Umění je tak (nejen v katolické církvi) významnou součástí spirituality. Jeho místo v náboženství nespočívá pouze ve zpracování (viditelného) motivu, ale také – a zejména – v jeho transcendentním potenciálu. Přitažlivost a krása duchovního umění je tedy úzce propojena s jeho spirituálním poselstvím. Ne nadarmo se o pravoslavných ikonách říká, že jsou oknem do jiného světa.

Jan Royt, vysokoškolský pedagog a historik umění