(ČB 7+8/2020) Otázka jednoho kalicha otvírá obecnější otázku vztahu rozumu a Božího zjevení. Při biblických výkladech patří dnes k dobrému tónu říct, že „Ježíš nabourával vžité/dobové představy“. Ale obvykle jsou to představy těch před námi nebo představy někoho méně „osvíceného“, „zastaralé názory“. Pro nás už to hádanka, dilema není. Ale právě přesvědčením, že dnes už je našemu rozumu přístupné všechno, se každá doba (naše i ta předchozí) uzavírá novému poznání. Jen pokud je před námi ještě nějaká hádanka, nějaké tajemství, můžeme se něco nového dozvědět.

Ježíš mluvil v podobenstvích, kterým, jak čteme v evangeliu, jeho posluchači většinou nerozuměli. Proč to samé neřekl přímo? Protože v podobenství, stejně jako u poezie, nejde oddělit formu a obsah. Jako když vysvětlený vtip přestává být vtipný. Protože podobenství jsou tajemství. Je nutné je nejdříve zažít, pak je teprve člověk může pochopit. Rozsévač, když vidí ztráty zrna, by měl dojít k rozumnému závěru, že nejlépe by nebylo nesít vůbec. Až při sklizni se ukáže smysl jeho počínání. Mnohonásobná úroda jednoho zrna ztráty bohatě nahradí. Až zpětně se to pochopí.

Tajemství

Večeře Páně byla od počátku správně pojmenována jako mysterion-sacramentum-tajina, což vše znamená tajemství. Sama slova ustanovení, složená skoro ze samých sloves (vzal kalich, vzdal díky, podal jim ho a pili z něho všichni), mi zní jako podrobný návod k provedení, jaký se dává k činnostem, které člověk úplně nechápe, které zcela neovládá. Proto třeba církev opakovaně odmítla nahradit víno jiným druhem nápoje v severských krajích, kam se muselo víno neprakticky dovážet, případně jako plodina s obtížemi zavést (jako u nás). Tento podružný, ale blahodárný efekt vzešel právě z toho, že respekt k formě obřadu předcházel jeho pochopení. Tajemství je třeba nejdříve zažít, teprve pak přináší nové plody.

Zážitek

Praxe jednoho kalicha může dnes těm, kdo ji zažijí, tedy ne že o ní jen přemýšlejí, ukázat něco, k čemu by rozum ve svém omezeném rozhledu nedošel. Může třeba zviklat dnešní dogma „bezpečnost především“, základní životní přesvědčení, které rozhodně nebylo vlastní všem časům; málo co jiného může být víc jen naše „dobová představa“. Konečně, v podstatě vše silné v životě s sebou nějaké reálné riziko nese – dospívání, manželství, rodičovství, přátelství, cestování, neotřelé myšlenky, nové vynálezy atd.

Co víc, praxe jednoho kalicha (a večeře Páně dětem) je hráz proti kardinálnímu teologickému omylu, že člověk je především intelekt, a tělo je cosi zanedbatelného, ba škodlivého. Člověk byl v těle stvořen (a bylo to dobré), v těle bude vzkříšen a tak zůstane navěky. I s tělem Bohu patří a v těle naplňuje jeho vůli. I veleduchovní Pavel tak ve svých listech stále opakuje „toužíme vás spatřit“. Bez riskantního lidského kontaktu není společenství. Kontakt pouze skrze média (ať listy na pergamenu, ať média sociální) se nutně časem změní v konflikt stále purističtějších myšlenek.

Tajemství jednoho kalicha nás vysvobozuje ze „sekuriťáckého“, pouze mediálně prostředkovaného světa. Z čehosi, co se časem může stát Orwellovým rokem 1984.

Tomáš Pavelka