(ČB 6/2020) Na konci dubna si v Diakonii Sobotín všichni oddechli. V prvním poschodí Domova se zvláštním režimem (pro lidi s demencí nebo Alzheimerovou chorobou) byla ukončena karanténa. Předchozí dny byly ale plné napětí. U dvou klientů a jednoho zaměstnance tam totiž bylo na začátku měsíce diagnostikováno onemocnění koronavirem, a všichni tak věděli, že jde do tuhého.

Poslechněte si článek:

Zkouška ohněm

Zaměstnanec zůstal v domácí karanténě, oba klienti se přemístili do zdravotnického zařízení. Všichni, kteří s nemocnými přišli do styku, však museli také do karantény – včetně celého Domova se zvláštním režimem. Jedno patro v Diakonii Sobotín se tak ocitlo v izolaci. S klienty i pracovníky, kteří museli po celou dobu dvoutýdenní karantény zajišťovat kontinuální péči a nemohli se vzdálit z vymezeného prostoru, museli tam i přespávat.

Šlo o skutečnou zkoušku ohněm. Ta naštěstí prokázala, že tým sobotínské Diakonie je i na takovéto zátěžové situace připraven. „S těmi, kteří se účastnili dobrovolné izolace po více než dva týdny, jsme fungovali jako jedna organizace. S jedním cílem. Aby bylo náležitě postaráno o ty, kteří naši pomoc potřebují. A současně také o ty, kteří o ně pečují. S vnímavostí, pozorností, projevy podpory,“ píše manažerka služeb Milena Koubková na sobotínských webových stránkách.

Tým ošetřovatelů posílili studenti

Skupina pracovníků Diakonie se přitom rozšířila o tři studenty Střední zdravotnické školy v Šumperku. Na celý duben se stali plnohodnotnou posilou Domova se zvláštním režimem. „Odvedli kus poctivé práce a už jsou prostě naši,“ vysekla jim sobotínská Diakonie poklonu na svém facebooku.

Skupina statečných, kteří se dobrovolně rozhodli pečovat o klienty v karanténě, si po jejím konci užila doma několikadenního zaslouženého odpočinku. Oddechli si také všichni, kteří je po celou dobu podporovali – kolegové, rodiny, dobrovolníci.

Nemoc se dále nešířila a všichni tři původně nakažení jsou dnes už zase zdrávi. Sobotínská Diakonie si tak z celého náročného období odnáší důležitou zkušenost. „Ponechme si tento zážitek dlouho v sobě i pro běžné situace, kterými ve středisku žijeme. I pro ty těžké, které dost možná zase někdy přijdou. Protože se vzájemně potřebujeme každý den. Jedině tak můžeme naplňovat smysl své práce – pomáhat na cestě životem těm, kteří k této cestě potřebují podporu druhých. Tedy, radujme se a fungujme spolu,“ uzavírá Milena Koubková.

Adam Šůra