(ČB 6/2020) Doma máme dva kluky. Ani jeden ještě neumí číst, ale oba mají knížky moc rádi. Knížky nám pomáhají překonat nudu v čekárně u doktora, patří k odpolednímu i večernímu uspávání, hledáme v nich odpovědi na roztodivné otázky, povídáme si nad nimi i o nich. Těmi obrázkovými kluci pak často listují sami a občas si podle obrázků příběh vyprávějí.
A máme knihy oblíbené, ke kterým se rádi vracíme. Ale občas to chce změnu. Někdy po ní volají kluci sami, někdy ji nutně potřebuju já. To pak přijde balíček z knihkupectví.
Poslechněte si článek:
Třeba s takovýmto obsahem:
Všeobecný zvířetník pana profesora Revilloda
s podtitulem Věhlasný almanach světové fauny, je knížka a hra v jednom. Na jejích stránkách najdete vyobrazených 16, celkem běžných živočichů – třeba slona, o němž si můžete přečíst, že to je „Ohromný tlustokožec důstojného držení těla z indické džungle“, nebo blechu kočičí – hltavého parazita zarputilého vpichu z nezdravého prostředí.
Ale mnohem spíše v ní narazíte na živočichy nevídané. Třeba kiblona – podivného opeřence povahy flegmatické, taky z indické džungle, nebo blesurožce – hltavého parazita omračujícího běhu ze vzdálených pralesů.
Každá stránka je totiž, jak už možná tušíte, rozstřižena na třetiny a každou třetinu můžete obrátit zvlášť. Což dá celkem něco přes 4000 více či méně podivných kombinací….
Sem tam možná raději rychle přelistujete, protože některá ta zvířátka by člověk vážně potkat nechtěl. Například právě blesurožce. Ale nejspíš se budete docela dobře bavit. Třeba vymýšlením, jak asi žije taková tarrasmyš – legrační zvířátko duhových šupin z pouště Sonora. A protože Všeobecný zvířetník je rozměrů téměř kapesních, dá se s sebou vozit všude. A čas, třeba v té čekárně, vám uteče jako nic.
Pohádky o kolečkách a nekonečnu
Bylo jednou jedno úplně obyčejné kolečko… a okolo něj vznikla docela neobyčejná kniha. Vlastně spíš knížečka o světě kolem nás. Napsala ji a samými kolečky ilustrovala Zuzana Demlová.
V téhle červené knížce v plátěné vazbě je devět příběhů, které mají v názvu dvojici otázek, od Co je velké? Co je malé? přes Co jsem? Co chci být? až po Co je? Co není?
Každý příběh začíná několikastránkovou ilustrovanou předehrou, což je vlastně pohádka sama o sobě. A v hlavních rolích příběhů, hledajících odpovědi na otázky z názvu, vystupují kolečka. Zvětšují se, zmenšují, kutálejí, cestují, ztrácejí se a objevují…
A třeba v příběhu „Co je hodně? Co je málo?“, v němž se alespoň podle reakcí u nás doma vyskytuje nejvtipnější číslo na světě, totiž googolplex, se kolečko, které chce být v něčem úplně „nej“, rozhodne být nula. A to nula poslední.
Kromě příběhů mě knížka potěšila grafickým zpracováním, a právě vazbou do plátna. Protože plátno, na rozdíl od těch praktických omyvatelných desek, jimiž jsou často knížky pro nejmenší opatřeny, v ruce hřeje.
Dráček Zog a princezna rebelka
V téhle obrázkové knížce je všechno, co by člověk od klasické pohádky čekal – drak, princezna i rytíř. Jen tu princeznu nebaví vysedávat na hradě a dělat to, co princezny dělávají, raději ošetřuje raněné a léčí nemocné. Drak nemá chuť princeznu sežrat, chtěl by s ní kamarádit, vždyť ho už párkrát vytáhla z bryndy. A ani rytíř naštěstí nevidí svou budoucnost v hubení draků. A díky tomu spolu tihle tři můžou vyrazit na společné dobrodružství. Dobrodružství napsané ve verších, které stihnete celé přečíst před usnutím.
Spisovatelku Julii Donaldsonovou a ilustrátora Alexe Schefflera známe díky u nás doma hodně oblíbené (a příliš dlouho stále do kolečka čtené) knížce //Gruffalo//. Ta je o malé myšce, kterou by na její cestě lesem rád kdekdo snědl. Ona ale nakonec právě díky titulnímu Gruffalovi všem šťastně unikne. Ono to tedy je celé maličko jinak – tak jak to ostatně v knížkách Julie Donaldson bývá. Příběhy jsou to kratičké a jsou vyprávěny a ilustrovány s humorem.
Medvěd nechce jít spát
Blíží se zima, jenže medvědovi se nechce jít spát. Slyšel o zimě od zubra a rád by ji jednou taky sám prozkoumal. Protože zima, to je docela určitě náramná legrace, ať si zubr říká, co chce. A tak medvěd začne vymýšlet, jak to zařídit. Nejdůležitější samozřejmě je neusnout.
Současná ukrajinská autorka, Oksana Bula, vypráví své příběhy hlavně obrazem. V celé knize je jen pár vět, ale v poetických kresbách se toho děje spousta. A možná ve výrazu medvěda na stránkách knížky uvidíte toho vašeho mrňouska, co také zrovna nechce jít spát, protože přece spinkal už ráno a teď by docela určitě o něco zajímavého přišel… A přesně v tom okamžiku lze sáhnout po téhle knížce a společně si ji prohlédnout a dočíst až ke šťastnému konci.
365 tučňáků
Představte si, že u vás ráno zazvoní pošťák a předá vám v krabici úhledně zabaleného živého tučňáka. U něj je lístek, na němž stojí: „Jsem č. 1, dejte mi najíst, až budu mít hlad.“
Tak to se stane klukovi Teovi, jeho sestře Amandině a jejich rodičům. A jak název napovídá, jedním tučňákem to rozhodně neskončí. Jak se s každodenním doručováním tučňáků tahle rodina vypořádává a hlavně, kde se ti tučňáci berou, si přečtěte sami. Nebo prohlédněte, protože je to další knížka, v níž se velká část příběhu odehrává přímo v ilustracích. Nejen že se dozvíte něco zajímavého o životě tučňáků, ale autoři mysleli i na to, že u dětské knížky by se při čtení mohl bavit i rodič.
A přestože závěrečné překvapení v knížce Jeana-Luca Fromentala, kterou přečtete za jedno posezení, už vás víckrát nepřekvapí, právě v ilustracích jsou schovány drobnosti, které při opakovaném čtení potěší.
Alena Pudlovská