(ČB 3/2020) Kalendářně je sice stále ještě zima, ale už od půli ledna se nedá přehlédnout, že jaro netrpělivě ťuká na dveře. Možná i proto zkoumáme, do jaké míry se jim povedlo držet novoročních předsevzetí. Vlastně to jedno, notoricky známé ,,v příštím roce se budu stravovat střídmě nebo dokonce budu držet dietu‘‘.

Poslechněte si článek:

Myšlenkám na jídlo věnuje člověk denně spoustu času, a to nemluvím o energii, kterou vydá na jeho přípravu. Proto se v Bibli často doporučuje půst nebo střídmé užívání jídla – aby byl prostor pro myšlenky jiného druhu, např. na Boha, pokoru, milosrdenství etc. Před různými svátky nebo i během nich bývá půst dokonce povinný. Je to zvláštní. V době, kdy tato nařízení vznikala, se do sytosti člověk najedl jen zřídka, o maso skoro nezavadil a jedl, když bylo co.

Jaký tedy mohl být pravý účel půstu? Komu měl půst opravdu posloužit? Možná, že vás to pobaví, někoho třeba i pohorší, ale nemohu jinak: Myslím, že půst měl i emancipační rozměr. Ano, nepíšu z hladu, právě jsem byla na obědě, myslím to vážně. Sama se divím, že to přede mnou ještě nikoho nenapadlo. Vymýšlením jídelníčku a přípravou jídla jsem nejvíc času totiž strávila na mateřské dovolené. Věčná otázka: Co a kdy nakoupit, v kolik hodin začít vařit, co se zbytky – nechat je v lednici nebo rovnou šoupnout do mrazáku? Na co jste se ptal? Ne, ještě jsem neměla čas si v klidu přečíst váš článek o pomoci chudým dětem, ani ten předtím o pokoře a smíření, stihla jsem založit recept v kuchařské knize, ale zatím nic víc.

Od té doby, co se stravuji v zaměstnání a dítě ve školce, se mi uvolnila kapacita mozku i duše pro uvažovaní nad jinými věcmi než „helimadoe“ snídaněsvačinkaobědsvačinkavečeře. O Vánocích jsem si plně uvědomila dosah nařízení o půstu. Na Štědrý den jsem měla opravdu Boží pokoj. Přikázání „Pomni, abys den sváteční světil“ bych doplnila vsuvkou: „Nevařím!“

Pavla Hájíčková