(ČB 2/2020) Martin Kupka (*1975) je poslanec Parlamentu ČR, starosta obce Líbeznice, místopředseda ODS. Vzděláním a původní profesí je novinář a moderátor se specializací na klasickou hudbu, ke které má dlouholetý vztah. Festivaly vážné hudby organizoval ve svém rodném městě už coby gymnazista. V letech 2000 až 2009 pracoval jako tiskový mluvčí (Hl. m. Praha, Středočeský kraj, ministerstvo dopravy). V poslanecké sněmovně je jeho hlavní téma digitalizace veřejné správy. Ptali jsme se ho na předvídavost v komunální politice.

Poslechněte si článek:

Při pohledu zpět, na těch třicet let od roku 89 – co vaši předchůdci ve vedení obce nepředvídali?

Když se uvolní prostor pro rozvoj bydlení, musí s tím ruku v ruce jít rozvoj infrastruktury – a to zdaleka ne jen té technické, na tu se ještě v řadě obcí myslelo. Ale nemyslelo se už na to, že je potřeba i infrastruktura sociální, a to v nejširším slova smyslu. Aby měli lidé kam jít nakoupit, aby pro děti byly školky a školy, a že jsou také potřeba místa, kde se budou lidé spontánně scházet, což je základ kamarádských a dobrých sousedských vztahů. Tenhle rozměr se nedomýšlel téměř nikde. Takže to doháníme zpětně.

Asi nejen v Líbeznicích…

Dluh v tom má celá Česká republika, hlavně kolem velkých měst, kde se hodně staví. Nechci z toho ale naše předchůdce vinit. Dostávali se do čela obcí v době, kdy neexistovala sdílená zkušenost s prudkým stavebním růstem a s přibýváním obyvatel. My už tu zkušenost ale máme – nestačí jen stavět, rozvoj obce je třeba zorganizovat tak, aby se plnily všechny důležité funkce a obec fungovala jako živý organismus. Aby to nebylo jenom to obávané nocležiště.

Jaké mají Líbeznice tři největší problémy, které jsou důsledkem dřívějšího nepředvídání?

Nezvládnutá a teď vlastně kolabující doprava. Taky mezilidské vztahy – dodatečně se snažíme o to, aby se lidé znali, aby měli důvod na ulici se pozdravit, aby prostě žili v prostředí, které není anonymní. A neustále doháníme dostatek míst pro žáky ve škole. Třeba teď před prázdninami. Kdybychom to, doslova na poslední chvíli, nezvládli, tak se teď přes 100 dětí učí nevím kde. Asi venku ve stanu.

Dají se důsledky té nepředvídavosti napravit zcela? Nebo také zůstane něco, co už prostě dohnat nejde?

Ledasco se dohnat dá. To je vlastnost živých organismů, že jsou s to dorůst nebo že se jim dají zahojit boláky – když se na to myslí a když se o tom ví, to je důležitá podmínka. Ale některé věci se budou dohánět dlouho. Příklad je ta dopravní infrastruktura. V České republice a zejména v okolí Prahy je nedostačující. Vytvořit ale takovou, která by uspokojila dnešní potřebu denního dojíždění, není zvládnutelné, rozhodně ne v krátkém čase. Jde tedy spíš o nějakou změnu našeho chování a našich návyků. Třeba dávat větší důraz na práci z domova, kterou by měl umožnit rozvoj datových sítí. V Líbeznicích jsme teď těsně před zahájením kampaně, která má motivovat děti k tomu, aby chodily do školy pěšky, jezdily na kole nebo použily veřejnou dopravu. Před naší školou, kterou navštěvuje tisíc dětí, totiž každé ráno nastává naprostý dopravní „saigon“. Jakž takž se to zvládnout dá, ale není to v zájmu bezpečnosti těch dětí ani kohokoliv jiného.

Co se při správě Líbeznic snažíte předvídat vy a do jaké míry je to vůbec možné?

Nejdřív bych chtěl říct, že předvídání není jen nějaká zbytečná nadstavba. Na budoucnost přece politik myslet musí! I proto si ho lidé volí – aby ukazoval směr. Je to důležitá součást jeho zadání a má to činit hned v několika časových řádech.

 

Jak to tedy vypadá konkrétně u vás?

V dlouhodobé perspektivě se zabýváme třeba demografickou křivkou. Za dvacet let přibude obyvatel v seniorském věku. A ti budou potřebovat to, co současné Líbeznice nejsou schopny zajistit. Jelikož je nad naše finanční možnosti budovat domovy pro seniory – a navíc odhadujeme, že to ani není potřeba, myslíme spíš na to, jak se postarat o seniory tak, aby mohli žít doma, a zároveň se jim dostávalo pomoci, kterou potřebují. Další věc je ta zmíněná doprava: jak zajistit veřejnou dopravu tak, aby byla pružná a lidi se dostali rychle za prací. Aby nemuseli trávit několik hodin v kolonách aut. A nakonec myslíme na to, aby nejbližší okolí Líbeznic poskytovalo prostředí pro rekreaci. Chceme mít pás zeleně okolo celé obce. A s tím souvisí stanovit jasný limit pro rozrůstání naší obce i taky ji ochránit proti průniku výstavby z okolí. Zelený pás budou ale dokončovat naši následovníci. My teď tvoříme jeho základy.

Nesrážíte se přitom třeba se zájmy developerů?

V tomhle směru nám štěstí přálo. Zeleň plánujeme na pozemcích, které nejsou určeny k výstavbě. I tak se ovšem nějaký tlak objevuje, protože zájem stavět v okolí Prahy je obrovský. Proto je potřeba přijít s vlastní dlouhodobou iniciativou. Trochu mi to připomíná podobenství o vyhnání zlého ducha: aby se nevrátilo sedm horších, než byl on sám, musí se prázdný prostor včas zaplnit něčím smysluplným. To platí univerzálně.

Co sledujete v kratším časovém horizontu – třeba během jednoho volebního období?

Pracujeme na tom, aby do pěti let v nějaké z okolních obcí vznikla nová škola. V naší spádové škole už nemůžeme jít s počtem žáků výš. Pak jsou to různé menší věci jako dětská hřiště nebo areál zdraví. Tam k předvídavosti patří i hodně komunikovat s lidmi – aby výsledek odpovídal jejich představám a vzali jej za svůj. A nakonec je potřeba říct, že součástí předvídavosti je umět také něco včas zastavit – a neuskutečnit. Příklad od nás: Dali jsme dohromady krásný projekt přírodního koupaliště. Už se mohlo začít budovat, ale pak jsme si uvědomili, že v okolních obcích žádná koupaliště nejsou a všichni by se stahovali k nám. A samozřejmě auty. V sezóně bychom tedy potřebovali odhadem 200 parkovacích míst navíc a to teď není v našich silách řešit. Takže přírodní koupaliště zatím nemáme.

Před časem jste vystihl uvažování některých lidí takto: Když ráno spěchají autem do práce, chtějí mít obec jako rychlostní silnici. Když vyrážejí odpoledne s dětmi ven, chtějí mít obec jako klidný park. A nevidí v tom rozpor. Jak je možné takové lidi přesvědčit o nutnosti předvídat, plánovat dlouho dopředu a plánů se držet?

Je zjevné, že naše společnost má stále větší nároky. Považujeme čím dál víc za samozřejmé, že obec, kraj, stát jsou tu od toho, aby se naše nároky uspokojovaly. Takže uvažování typu „ráno mi má obec usnadnit tohle, odpoledne pak něco zcela opačného“ je jen logický důsledek. Existuje na to jediný dobrý recept: mluvit, vysvětlovat, předkládat důvody a argumenty v podobě, která je co nejvíc srozumitelná. Přitom samozřejmě riskovat i to, že se člověk stane nepopulárním, a nebát se toho. Nic jiného nezbývá.

Nepatří k předvídavosti i výchova – sebe sama i druhých? Ptám se proto, že tomu slovu se dnes máme tendenci spíše vyhýbat.

Já jsem liberál, ale slova výchova se nebojím. Samozřejmě – z totalitních dob víme, že když je výchova moc imperativní a moc se vnucuje, přestane fungovat. Na druhou stranu my přece vychováváme, dáváme vzory vším, co děláme. Ať už chceme nebo nechceme, výchova se prostě denně odehrává. A každé vzdělávání – když už se nechceme bavit o výchově – znamená investici do toho, co se bude odehrávat v budoucnu. K tomu dospěla nejenom kultura židovsko-křesťanská, která v tomhle směru byla jedna z nejúspěšnějších. To je projev života všech pokročilých civilizací. Výchova a vzdělávání k předvídavosti patří, to nejde oddělit.

připravil Adam Šůra, foto z archivu respondenta