(ČB 1/2020) „Na kusu dřeva sedí tři žáby. Dvě se rozhodnou seskočit. Kolik jich zůstane? Odpověď na tuto otázku je zřejmá, ne? Zůstanou tři, protože rozhodnout se pro něco a udělat to není to samé.“
Ale vezmu to pěkně po pořádku podle kapitol.

1. kapitola: Dům modlitby. Mít na zřeteli svou identitu a cíl

Proč Ježíš vyhnal z chrámu směnárníky? Protože chrám měl být domem modlitby pro všechny národy. Proč je tu církev? Pro koho jsme tu my, její členové? Církev je jako loď se záchrannými čluny, pokud ale bude o své čluny jen pečovat, natírat je atd., ale nevyplují zachraňovat lidi, neplní své poslání. V závěru Matoušova evangelia Ježíš vysílá své učedníky, aby získávali další, křtili, učili. (Mt 28,16–20) Na co z tohoto poslání klademe důraz? Nepomíjíme něco z těchto úkolů?

Poslechněte si článek:

2. Oprav můj dům

Autor knihy je katolický kněz, spravuje katolickou farnost. Opakovaně se odvolává na papežské encykliky, nejvíce na //Evangelii gaudium// (Radost evangelia) papeže Františka. „Je nezbytné přejít od pouhé konzervující pastorace k pastoraci rozhodně misijní.“

3. Dům bolesti. Církev omezující se na údržbu

Nechce se nám přiznávat, co bolí. Pojmenovat, co nás trápí. Ale je to první krok k uzdravení. Proto si zkusme odpovědět na otázky: O co nám v církvi jde? Jsou pro církev to hlavní její budovy? Mrzí nás, že se naše děti a vnoučata vzdalují od Pána Boha? Je stávající infrastruktura diecéze funkční? Nemají se sousední malé farnosti sloučit? Vnímáme svou práci v církvi a pro církev jako paliativní péči, nebo věříme v naději života, toužíme po uzdravení, obnově a rozvoji?

V biblické knize Pláč je prosba nejen o to, abychom viděli jasněji anebo aby zasáhl Pán Bůh, ale aby nám samotným pomohl jednat, a my se tak mohli rozpomenout na svou skutečnou identitu jako církev Boží, abychom mohli sami ze sebe vyjít.

4. Zbavte se starých krámů. Co musíme zahodit, když chceme začít přestavovat

Mallon zde jmenuje pokušení pelagianismu a klerikalismu.
Co je pelagianismus? Pelagius na přelomu 4. a 5. století učil, že Boží milost není ke spáse nezbytná. Člověk sám přece není „tak špatný“ a Boží přízeň si můžeme zasloužit mravným životem a askezí. Proti Pelagiovi se výrazně vymezil Augustin a Pelagius byl z církve exkomunikován. Odraz Pelagiova učení ale v církvi přetrvává. Zvláště v někdy chybně pojímaném významu mše a vůbec skutků, kterými si chceme zasloužit Boží lásku.

Ani my evangelíci nejsme imunní vůči záslužnictví. Byť se projevuje jinak. Kolikrát slyšíme něco jako „Žiju podle Desatera, nikomu jsem vědomě neublížil…“ s často nevyřčenou implikací, že si „to nebe zasloužím“.

Církev ale je přece nemocnice pro hříšníky. Potřebujeme odpuštění. Když nám to dojde a když zázrak odpuštění zažíváme, oč radostněji může znít //Amazing grace//, než když se klopotně snažíme ukázat svou skoro-dokonalost.

Druhé v této kapitole zmíněné pokušení je klerikalismus. Formálně nám evangelíkům, kteří máme tzv. všeobecné kněžství, tolik nehrozí, nicméně to, co James Mallon nazývá „nedospělostí pokřtěných“, je i naše bolest. Mluvit o víře by neměl jen farář. Často bývá svědectví laika srozumitelnější nebo výmluvnější.

5. Položení základů. Jak proměnit prostředí farního společenství

Církev je velmi lidská. V tom pozitivním i negativním. V církvi, ve sboru se potřebujeme cítit dobře. Důležité je společenství, prostor setkávání, promyšlené a připravené bohoslužby se vším, co k nim patří – s hudbou, s kázáním a liturgií. Bohoslužby mají být jako hostina, ne rychlé občerstvení. Pohostinnosti je ve sboru třeba. Kdysi někdo řekl, že „církev je jediná organizace, která existuje především pro ty, kdo do ní nepatří“. Ano, sbor má myslet i na ty, kdo přijdou nově, zvenčí. Jak se cítí? Jsme srozumitelní? Otevření? Je církev i pro ty na okraji? Ale třeba také: oslovujeme i mladší generaci, která je zvyklá na sledování obrazovek?
Jak se z návštěvníka bohoslužeb stane aktivní člen sboru? Jak získat pocit přináležitosti? Jak se přidat? Ve farnosti svatého Benedikta, kde je James Mallon farářem, mluví o pěti očekáváních, která mají vůči farníkům i vůči duchovním. Očekává se, že se účastní bohoslužeb, že budou růst, sloužit, navazovat vztahy a dávat. Dávat ne jenom peníze. Jde také o čas a nadání. Co umím? Jaká jsou má nadání, mé silné stránky, které sboru pomohou? Je dobré se nad tím sám zamyslet, je dobré i to, když mi někdo druhý napoví, pro co bych byl vhodný.

Opakovaně Mallon mluví o kurzech Alfa. Jejich první cíl je vytvořit vřelé prostředí, kde je každý vítán a nikdo není souzen. Více si o kurzech Alfa můžete přečíst v tomto čísle ve zvláštním článku.

6. Hlavní vchod. Svátosti jako nejlepší pastorační příležitost

Katolíci mají stejný vtip, jaký my evangelíci říkáme o konfirmaci: Jak na netopýry v kostele – stačí je obiřmovat a oni už se neukážou.
James Mallon se snaží měnit praxi křtů a biřmování, které bývají zhusta brány jen jako společenská událost nebo rodinná tradice. Po rodičích, kteří chtějí nechat pokřtít své dítě, aniž by brali víru vážně a chodili do kostela a ke svátostem, Mallon chce, aby sami prošli katechezí. Podobně je to s mladými lidmi, kteří se chtějí nechat biřmovat jen z tradice. Také snoubenci, kteří žádají o svatbu, jsou na kurzy Alfa pozváni. Proč? „Jsme povoláni, abychom těmto párům pomohli setkat se s Ježíšem a ony měly možnost stát se jeho učedníky.“

7. Vést všechny v domě. Nezbytná úloha pro toho, kdo stojí v čele

„Pokud je hlavním úkolem obnovy vyvést církev z apatie udržovací mentality, pak musíme kněze připravovat na to, aby byli vůdci.“
Potřebujeme vize, sny a strategii. Církev je jako autobus. Ten musí mít na sobě jasně napsáno, kam jede, kde je cílová stanice; jinak přece nepojedeme. Vize nemá popisovat stav, jaký je teď, ale naše směřování. Vize znamená odhlédnout od toho, co děláme, a zamyslet se nad tím, o čem sníme. Vize začíná pocitem nespokojenosti nebo rozladění z toho, jak se věci mají. Potřebujeme bláznivé nadšení pro budoucnost. Církev spokojená sama se sebou je církev prostřední a nikdy nebude misijní.

James Mallon pracuje a žije v obrovské farnosti, kde funguje několik různých týmů, například vítací, vzdělávací nebo taky zahradnický… Z kurzů Alfa vznikají nové skupiny, které mají své vedoucí. Práce ve farnosti je rozdělena mezi mnoho lidí, kteří spolupracují. Je na ně přenesena odpovědnost, autor knihy si pochvaluje: „Moc se mi líbí, že nemám ani tušení, co všechno Bůh v mé farnosti provádí. Duch vane, kam chce, a farář má za úkol nestát mu v cestě.“

Autor knihy žije v jiné zemi a v jiné církvi. Chtěla jsem napsat také, že má jiné možnosti. Možná. Nicméně je v knize dost podnětů i pro nás, evangelíky v Česku. Když přemýšlíme o budoucnosti církve a jejích sborů. Možná nejsme církev misijní, evangelizaci necháváme jiným, naše důrazy jsou jiné. Ale nejsme zaměřeni jen dovnitř? Na údržbu toho, co bylo? Případně co zbylo? Utěšujeme se tím, že znakem soli je kromě slanosti to, že je jí potřeba jen málo?

V textu, který jsem teď napsala, je hodně otazníků. Nebyl to záměr, ale už to tak nechám. Beru knihu ne jako návod, ale nápady k zamyšlení.
Aby to s naším strategickým plánem nebylo jako s těmi žábami, které se rozhodnou seskočit z prkna.

Lenka Ridzoňová