(ČB 1/2020) Na téhle nové knížce mě upoutalo už jméno autora. S Pavlem Veselým jsem se potkal a snad můžu říct i spřátelil při cestě za krajany. Na útlou knížku s koláží něžné chlapecké tváře s výraznýma očima na obálce jsem se těšil a chvíle s ní strávené byly vskutku milé. Když jsem s klukem Čárlím putoval ve válkou zničené Opavě, kde byl jeho tatínek farářem, často jsem si uvědomil, že se bezděčně usmívám. Léta šedesátá zavanou Čárlího do Ostravy, kde pracuje v redakci místních novin a s přáteli „dělá divadlo“. Prožíval jsem s ním i jeho vyhazov v době normalizační; jak léta jdou, ocitá se Čárlí jako noční vrátný v Praze. Přitom pořád píše a věnuje se své lásce – fotografii, ke které doslova přičichl už v dětství a byl jí okouzlen. Na jaře 1990 se stává „píšícím fotografem“ na volné noze.

Poslechněte si článek:

A tak když přišla pozvánka na křest nebo, chcete-li, uvedení knížky do světa, rozhodl jsem se hned – půjdu. 14. listopadový večer ve sboru ČCE v Praze-Kobylisích, tedy ve sboru, kam Pavel patří a jehož byl také kurátorem, znamenal velmi milé setkání. Autor ve svém vystoupení mimo jiné ocenil přístup nakladatelství EMAN, které si vybral. Však také Tomáš Trusina, nakladatel, představil obsah knihy velmi poutavě. Z jeho vyčerpávající recenze si dovoluji částečku převzít: „Co najdeme v knize z fary? Nejen historky. Ale také zkušenost otce, který jako farář docházel ještě v první půli padesátých let do věznice či psychiatrické léčebny, a tak křesťansky i lidsky samozřejmě překračoval sociální bariéry. A pak se textem vinou historky, v nichž se odráží postupně rostoucí rozpoznání, že je třeba vést vynalézavé zápasy, aby se udržela a projevila klukovská kamarádská sounáležitost a zároveň i na faře vštěpovaná poctivost. A že to, co člověk vybojuje jako kluk, se náramně může hodit, když už proti sobě nemá nepřátelský gang, ale třeba mocenskou nadutost kádrováků, zastrašování či vychytralé nabídky estébáků i všelijakých vykuků, kteří mají reálnou moc nad lidskými osudy.“ Hezké společenství asi 50 lidí hudbou obohatili manželé Sebastian a Lucie Tóthovi.

Devatenáct kapitol – jedna pozoruhodnější než druhá – nabízí poutavé čtení. Setkání školáka Čárlího s generálem Čepičkou, ministrem národní obrany a předsedou Úřadu pro věci církevní, a jeho ženou Martou, dcerou Gottwalda, v lóži opavského divadla je spojeno s poznáním, že banán je dobré oloupat, než se do něj zakousnete. Zaujala mě vylíčená důslednost Čárlího tatínka, co se týče oblékání. „Pod svůj černý farářský talár si bere bílou košili a černé kalhoty… Za nejdůležitější ovšem považuje černé boty. Ty vidět jsou. Je vůči nim tak pozorný, že dospělému Čárlímu jednou při odchodu z nedělních bohoslužeb v pražských Kobylisích na adresu hostujícího faráře poznamená: Viděl jsi ho? Pod talárem měl světle hnědé sandály. Nemohl jsem se soustředit. Úplně mě to rozhodilo a pokazilo dojem z dnešního kázání.“ Vážně jsem se nad sebou zamyslel, neboť také tu a tam oblékám talár, a že jsem ho od jara do podzimu dovedl kombinovat se sandály, je pravda pravdoucí.

Tyto pasáže, které vykouzlí úsměv na tváři, se střídají s kapitolami, v nichž autor například velmi citlivě a citově vypráví o svých setkáních se smrtí (poslední dvě kapitoly) nebo o láskyplném vztahu ke svému tatínkovi v závěru jeho života (kapitola první). Celou knížkou se taky prolínají vzpomínky na předčasně zesnulého Čárlího bratra Jiřího.

Autorovi, Pavlu Veselému, který v Kobylisích vesele podepisoval zakoupené výtisky, patří i můj dík. Díky Pavle, díky Čárlí! Díky EMANE!

Petr Brodský