(ČB 7-8/2019) „Namalujte mi kostel,“ poprosila jsem děti na faře při pátečním setkání. Co si představíte, když se řekne církev, kostel nebo sbor? Jak vám v kostele je?
„Pomozte mi napsat článek,“ požádala jsem tentýž den skupinku konfirmandů. Co podle vás dává církev člověku do života? Vymyslíte nějaké podobenství o církvi?
Vznikly čtyři obrazy církve, které se pokusím představit a třeba i trochu interpretovat.

Poslechněte si článek:

Kytky, slunce a (teplá) voda – církev podle Evalda

Evald (6 let) hned zkraje upozornil, že podle zadání malovat nebude. Nebude malovat kostel. Namaluje kytky. Kytky, kytky, kytky. V průběhu tvorby chytře poznamenal, že kytky jsou i v kostele. Zadání splněno. A pak se to začalo propojovat. To hezké v životě a v církvi. Namaloval sluníčko, „protože v kostele je vždycky veselo“. Namaloval hvězdu vzniklou z kříže – zvážila bych jako námět ke křesťanské meditaci. A také vodu. „Bez vody bychom nemohli žít… voda je Boží dar… tak já tam nakreslím vodu.“ A k vodě další slunce, protože ta voda je teplá – jednoznačný vzkaz pro vás, kdo křtíte. Namaloval lidi, jejichž přítomnost nekomentoval, ale zřejmě by to bez nich nebylo ono.

O pár hodin později se skupinka konfirmandů shodla na tom, že bez budovy kostela by se církev obešla. Cituji doslova: „Louka by to nahradila.“ (Kytky, kytky, kytky.) Jistě, stálo by za to položit si tuto otázku znovu v prosinci a pro začátek vypnout vyhřívání lavic. Ale byla by škoda přehlédnout, že šestiletý malíř a třináctiletí diskutéři mají srovnané priority. Nechtějí bourat kostely a váží si toho, jaké zázemí jim ten jejich poskytuje. Přitom však trvají na tom, že život církve s kostelem nestojí a nepadá. Bez čeho by se církev podle konfirmandů neobešla? Bez víry, Boha, lidí, faráře (o tom by případně byli ochotni diskutovat), kříže, kalicha, vína a chleba, modliteb a srandy – aby to tam děti měly rády.

Neředěná radost – církev podle Albertiny

Začalo to nenápadně. Tempery k dispozici, o štětce nouze, a tak se Albertina (8 let) pustila do malování prsty. Ťupku po ťupce stavěla černošedou zeď kostela. „Je nám tam (v kostele) dobře, protože jsme tam spolu, blízko, pohromadě… a můžeme se spolu modlit.“ A co takhle vyjádřit to nějakou barvou? Oči se jí rozzářily radostí a obraz všemi barvami. Žlutá (ta jako první), zelená, modrá, červená, zelená. Radost, která se nevtěsná mezi kostelní zdi, a množství tempery, které se nevejde na špičky prstů. Malovala prsty na nohou, chodidly, dlaněmi i předloktím, nosem, čelem, tváří. „Vrchol kostela je nebe,“ a namalovala nebe holení. A pak že evangelíci v kostele neklečí! Na kelímek s vodou, který jsem snaživě donesla, se podívala úkosem. Proč radost ředit?

Konfirmandi stáli před úkolem abstraktní obraz interpretovat. Co všechno v něm vidí? Viděli toho dost. V první řadě světlo, slunce, moře a nebe. Ale také smrt – černošedou kosu. Viděli obilí, trávu, krev či rozlité víno, beránka a ptáky. „Proč beránka?“ „Protože Egypt!“ Právě velikonoční beránek a kosa jako symbol smrti jim z celého obrazu církev asi nejvíc evokovali. Jak to jde dohromady s tou nefalšovanou radostí, kterou obraz původně vyjadřoval? Myslím, že to prověřilo hloubku obrazu. Církev jako místo hluboké radosti, která obsáhne i bolest a smrt. Neředěné radosti, která nestojí na vodě, ale skrývá v sobě kosu, obilí, beránka i víno.

Boží pohoštění – církev podle Anežky

„Co čekáš od církve?“ „Boží pohoštění.“ Anežka (10 let) měla od první chvíle jasno, co kreslit. „Když se řekne církev nebo kostel, mně se jako první vybaví to kolečko kolem stolu a víno.“ Lidé na hostině. Na Boží hostině. Uprostřed kulatý stůl Páně, vyobrazený jako poctivý jídelní stůl. A kolem lidi. Lidi, lidi, lidi. Dospělí i děti. Čas tlačil a tužka běhala po papíře čím dál rychleji. To aby se tam vešli všichni. Když jsem obraz později fotila, zasadila jsem jej nejprve do okna kostela. Okolní zeď vytvořila přirozený a krásný rám. Byl to ale jen způsob, jak poselství obrazu krásně zazdít.

Konfirmandi viděli v dění na obraze nejdřív svatbu. Tanec. Anežka tedy skutečně vykreslila večeři Páně s atmosférou svatebního veselí. „Bohatství… to dává církev do života,“ řekl jeden z konfirmandů nad tímto obrazem. Boží pohoštění. Chvíli se konfirmandi bavili tím, že hledali mezi nakreslenými postavami tváře lidí ze sboru. Identifikovali schody do domovského kostela. Pohoštění pro konkrétní lidi na konkrétním místě. Zároveň ale pohoštění pro všechny. Ten kostel nemá zdi. Konfirmandi zaznamenali člověka, který je na obraze jen napůl. Odchází? Nechce být na hostině? Řekla bych, že plní jinou roli. Brání obezdění hostiny. Celý obraz je otevřen. To je jeho poselství. Žádný rám by mu neslušel.

Most – církev podle konfirmandů

Skupinka konfirmandů (12–14 let) se při společném rozhovoru usnesla na obrazu církve jako mostu. Mostu, spojujícím člověka s Bohem.

To je hezké, říkala jsem si, k tomu bych pořídila most na fotografii. Ale na jaké? Představují si něco jako Karlův most, nebo napůl potopenou kládu přes potok? Z hromádky fotografií vybrali konfirmandi takovou přehlídku mostů všeho druhu, že by se dala uspořádat výstava. Stěžejní podle nich je, že ten most „pomáhá najít k Bohu cestu“. Ne že by bylo nezbytně nutné po něm chodit. Ale pomáhá to. „Jako kdybychom byli slepí a církev nás převede,“ řekl optimista. „Ale nevím, jestli dobře,“ opáčil skeptik. Toť otázka.

Ve skupině vládlo přesvědčení, že chodit po mostě má smysl. Že církev člověku opravdu něco dává. Například pokoj nebo radost a energii. Přitom někteří spontánně odkazovali k tomu, co znají z bohoslužeb. K liturgii a písním. Tedy vlastně k tanci na mostě. „Jak se zpívá: dáváš nám radost, víru, nebo jak to tam je.“ „Jak se říkalo v neděli: pokoj tobě.“ Pozdravení pokoje vyložili tak, že do depresivní nálady a úzkosti přichází „vnitřní uklidnění“. Tančit na mostě má smysl.

Z tohoto obrazu církve jako mostu bych zvýraznila tři linky, které se prolínají. Tou první je vztah. Církev nežije sama pro sebe, ale „pomáhá“ vztahu člověka s Bohem. Pak je tady pohyb. Na mostě bývá živo. Chodí se po něm a běhá, někdy taky vrávorá. Pohyb k církvi přirozeně patří. A nakonec blízkost. Most je horizontální, neztrácí se v nebi, církev nás spojuje s Bohem v tomto světě. Jednu konfirmandku okouzlila fotografie kamenného miniaturního mostu na louce, který byste hravě obešli. A její kolega pravil: „Bůh je nám blíž, než si myslíme – to nám církev dokazuje.“

Kristýna Kupfová, vikářka v Hradci Králové