(ČB 7-8ú2019) V nedělní škole v českobudějovickém sboru jsme se sešli se skupinou sedmi dětí od těch úplně nejmenších. Na tu neděli připadal známý biblický oddíl z třetí kapitoly epištoly Filipským. Pročetla jsem si předem doporučenou přípravu Lenky Ridzoňové, nazvanou „Pavlův běh do Božího království“.

Poslechněte si článek:

Protože jsem měla mezi přítomnými i velmi malé děti, snažila jsem se vlastní mluvení příliš neprotahovat. Děti jsem po společné písničce doprovázené obrázky oslovila:
„Dnes si máme povídat o apoštolu Pavlovi, který běží: Když si představíte běžícího závodníka, co musí vědět?“
„Kam má běžet, kde má cíl,“ zněla blesková odpověď jednoho ze starších.
„A jaký cíl má křesťan?“ pokračovala jsem.
„Kostel,“ vypálil tentýž v odpověď.
„Tak to jste mi to vlastně zkrátily – dnes si budeme vyrábět takovouhle kabelku, co je na ní?“ Ukázala jsem dětem předem připravený vzorový výrobek radši ve dvou variantách, aby si měly z čeho vybrat. „Náš kostelíček,“ řeklo menší dítě.

Měla jsme na výběr šedou nebo modrošedou volební obálku, která měla tvořit kabelkový korpus. Bylo krátce po eurovolbách, při nichž jsem jako znuděný člen komise (účast voličů nebyla nikterak obrovská) sledovala, jak jsou do připraveného pytle vyhazovány tuny papíru, aniž by se jich někdo skoro dotkl. Měli jsme 40 volebních lístků. Zvláštní odstín šedomodré obálky a rezavý tón úvodního hlasovacího lístku inspiroval. „To jsou barvy, které nikde v papírnictví neseženete,“ vysvětluji dalším členkám komise, které s pobavením sledují, jak obálky vytahuju z pytle.
„Budu z toho něco tvořit s dětmi v kostele.“
„To je dobře, nám to také vadí, že se toho tolik vyhazuje,“ ulehčeně odpovídají a pak se ponoří do letáků Noci kostelů, které jsem jim rozdala, a diví se, co zajímavého se v kostele může dít.

Doma jsem nakreslila náš kostel a pak přemlouvala tiskárnu, aby spolkla trošku tenčí papíry rezavé barvy. Kostelíčky si pak děti vystřihly, přidala jsem šablonku na střechu, na leteckém záběru na internetu jsem zkoumala barvu střechy našeho kostela – jak málo se člověk dívá vzhůru, když jde do kostela!

Modrošedé kousky posloužily i na výrobu okének. Děrovačkou děti zvládly na vrch kabelky dvě dírky a těmi provlékly kousek vlny. Se zavazováním pomohli ti starší, a tak vznikla ucha tašky.

Kabelka potěšila rodiče a děti si třeba trošku uvědomily, že je potřeba i sledovat, co odhazujeme podél cesty a občas se i zastavit, něco sebrat a znovu použít, ať už jde o volební obálky, nebo třeba myšlenky našich věřících předků, kteří stihli věci promýšlet a své poznatky, díky Bohu, zapsat.

Olga Pikousová