(ČB 7-8/2019) Názorově Petr Piťha, jazykově raný Michal Viewegh, napadá mě po přečtení knihy mladého katolického kněze Štěpána Smolena. Mezi domácími katolíky vyvolala kniha živou debatu. Progresivisté, kteří bývají ekumenicky otevřeni, takže se s nimi jako evangelíci setkáváme nejčastěji, hovoří o zradě koncilního kurzu. Autor ještě jako necírkevní hledač vystudoval religionistiku, uvěřil ve studentské farnosti Tomáše Halíka a odešel do kněžského semináře. Během studií se od halíkovské šíře přiklonil ke starobylé křesťanské hloubce.

Poslechněte si článek:

Pro svůj autobiografický román zvolil žánr cestovních poznámek poutníka. Jako seminarista se vydává na pěší pouť – přes Německo a Belgii do francouzského Lisieux. To je rodiště svaté Terezie od Ježíška (1873–1897), mladinké karmelitánky, která s odzbrojující upřímností hledala Boha uprostřed svých pochybností a své tělesnosti, o čemž si poctivě vedla deník, než ve svých 24 letech zemřela na tuberkulózu. Na cestách ovšem poutníka, jak se na rytířský román sluší, doprovází také vzpomínka na Anežku, poutníkovu platonickou lásku a spolužačku z filosofické fakulty, která ho samotného nejprve nasměrovala ke křesťanství, ale pak se mu, i sama sobě, začala ztrácet, jakoby ztělesňovala slepou uličku onoho otevřeného křesťanství, které ho zpočátku tolik oslovilo. Pouť za Terezičkou napříč Evropou je tak současně pátráním po tajemství Anežky, Anežky české, církve české.

S autorem navštěvujeme mezi Prahou a Normandií řadu farností. Po pobořených Čechách následuje sytý, ale duchovně vyprahlý Západ. Na farách a u kostelních dveří vždy poutník poprosí o ubytování a s nepřekonatelným vtipem pak líčí rozpaky, údiv i nadšení těch, na něž se obrátil. Základní figura jeho setkání je poměrně monotónní. Buď ho přijme některý z podivínů, kteří se jako poslední mohykáni drží svého kněžského poslání, jímž je přinášet lidem Boha prostřednictvím eucharistie a zpovědi. Anebo a mnohem častěji narazí na onen druh kněží či aktivních laiků, kteří církev zmodernizovali a dnes pendlují mezi schůzemi a charitativními a občanskými iniciativami. Ti už nezpovídají ani neslaví eucharistii. A Smolenův soud je v této chvíli opravdu přísný:
„Představoval jsem si, jak člověk, který plnými doušky hltal svět a zjistil, že ho nenapojí, z posledních sil přijde, připlazí se k branám kostela. Doufá, že alespoň tady objeví pramen vod živých. Avšak čeká ho smrt žízní. Hledá Boha, ale najde pojmenování cílů a ohniskových úkolů anebo trochu charity a povedený koncert … Hledal odpověď na hrůzu smrti – a najde církev, která se stydí za nebe, neboť je zamilována do pomíjivých společenských kauz. Hledal odpuštění hříchů – a najde vysvětlení, že vlastně hříšník není. Hledal krásu – a najde banalitu, před kterou prchal. Hledal ticho – a najde záplavu slov. Objeví křesťanství odposvátnělé, odkajícnělé, zahlučněné, plazící se před světem, místo aby hlásalo Krista.“

Samozřejmě lze namítnout, že to tak na mnoha místech není. Smolen ale nepíše statisticky podloženou zprávu o stavu církve, ale polemiku, oděnou do hávu románu. V něm se z teologických pozic vyrovnává s důsledky katolického aggiornamenta, otevření církve vůči „radosti a naději, smutku a úzkosti lidí naší doby“ (jak začíná konstituce Gaudium et spes, asi nejznámější dokument 2. vatikánského koncilu). Přenechal bych úvaze katolíků, nakolik jsou slabiny současné katolické církve skutečně a především důsledek koncilních změn. Ani nemá smysl rozčilovat se nad několika nelichotivými poznámkami na adresu evangelíků. Evangelicky viděno: Na křižovatce mezi horizontálou, důrazem na vztahy k bližním, a vertikálou, tedy vztahem k Bohu, je Smolenův román umístěn jako přesvědčivý hlas pro vertikálu. Hlas místy nespravedlivý, ale autentický. Vždyť ani Bible není průběžně teologicky vyrovnané pojednání, ale řada zaujatých svědectví o Bohu, který se nedá ochočit ani charitou ani liturgií.

A nakonec varování pro všechny dojíždějící: kniha se čte opravdu výtečně, tak pozor, ať nezapomenete vystoupit.

Petr Sláma
Štěpán Smolen. Cesta na Západ. Po stopách ochočeného Boha
Nová Ves pod Pleší: Hesperion 2018, 207 s.