(ČB 7-8/2019) Číst u nás prvně vydanou knihu britského teologa a biblisty Nicholase T. Wrighta Podstata křesťanství (v originále: Simply Christian: Why Christianity Makes Sense) v citlivém překladu Dana Drápala se vyplatí z mnoha důvodů. Titul, jenž vyšel už v roce 2006, a přichází tak do českého jazykového prostředí s mírným zpožděním, zaplňuje bílá místa naší domácí knižní produkce, která knihy podobného ražení vydávala až na několik případů (J. L. Hromádka, Josef Zvěřina, Milan Balabán, Karel Skalický, Jakub S. Trojan,

Poslechněte si článek:

Karel Vrána, Tomáš Halík či Josef Petr Ondok) naposledy před válkou, tou druhou světovou.

Významný britský učenec (nar. 1948), známý u nás svými pracemi Jednoduše Ježíš: nový pohled na to, kým byl, co dělal a proč na tom záleží (2017), Jednoduše dobrá zpráva: nový pohled na Ježíšovo poselství (2017) a Překvapivá naděje (2018), umí jako málokdo jiný propojit to, co vytěžil ze své dlouholeté badatelské a pedagogické práce, s civilní formou sdělení, jež dokáže oslovit čtenáře bez širšího teologického vzdělání i toho, kdo si křesťanství a církev udržuje na distanc.

Knihami i bohatou přednáškovou činností tak Wright po desetiletí naplňuje sen několika málo českých teologů pěstovat vedle akademické, škamnové teologie to, co se nazývá public theology-veřejná teologie, teologie pro hledající, teologie pro lidi. Že se mu to daří, je poznat z velkých nákladů jeho knih i čtenářského hladu po zpracování dalších stěžejních témat křesťanské víry, náboženství a tradice.

Strukturou Podstaty křesťanství autor ze svých předchozích publikací nevybočuje. Knihu vhodně rozdělil do tří tematických okruhů (Ozvěny hlasu, Hledět do slunce a Zrcadlit obraz). Z prvního okruhu jmenujme za všechny stať „Stvořeni jeden pro druhého“, z druhého „Ježíš: příchod Božího království“ a z třetího „Modlitba“.

Ústředním motivem Wrightovy opět skvěle čtivé knihy je trojí zkušenost:

1. Křesťanství samo je pro část sekularizované společnosti, a tedy zvláště té evropské, jen útěšná pohádka na dobrou noc. Člověk je pán svého osudu, svůj bůh, strůjce svého štěstí.

2. Přesto se zvláště v poslední době objevuje žízeň po nové křesťanské spiritualitě, jinými slovy žízeň po Pravdě, která skutečně a trvale osvobozuje, sytí a dává růst. Řečeno Wrightovými slovy „Pokud je křesťanská zvěst pravdivá (tj. pokud je Bůh, kterého nejlépe poznáváme v Ježíši), dá se přesně takový zájem očekávat. V Ježíši vidíme Boha, který miluje lidi a chce, aby lidé jeho lásku poznávali a odpovídali na ni.“

3. Je na těch, kteří si ještě říkají křesťané, aby znovu promysleli základní teologické principy a směrovky Ježíšova vykupitelského příběhu („… jen málokdo, včetně křesťanů, tuší, jaké základní možnosti nám nabízí teologie.“) a našli staronové způsoby Božího uctívání, vydali se po stopách Božího stvoření, zdokonalili své umění modlit se.

Wright hovoří o tom, že se i jako univerzitní učenec snažil tím, o čem bádá a píše, i žít. Nedělá si sebemenší iluze o tom, v jaké společnosti žije a co si lidé myslí o církvi a církev, tedy věřící a jejich představitelé, sami o sobě. Není ale skeptický k beznaději, říká: „Slovo ,církevʻ používám trochu s těžkým srdcem. Je mi jasné, že mnoho čtenářů si hned vybaví velké tmavé budovy, pompézní náboženské proslovy, nacvičenou vážnost a totální přetvářku. Těžko ale najít jiné vhodné slovo. Tíha negativního obrazu doléhá i na mě. Ve své profesi s ním neustále bojuji. Má to ale ještě druhou stránku a ta nese všechny známky větru a ohně, ptáka vznášejícího se nad vodami a přinášejícího nový život. Pro mnoho lidí znamená „církev“ pravý opak toho negativního obrazu. Je to místo, kde je přijetí a smích, uzdravení a naděje, přátelé, rodina, spravedlnost a nový život.“

Wright byl, připomeňme, mimo jiné i anglikánský biskup; zná prostředí, o němž hovoří, detailně a ví také, co mu nejvíc chybí a co je naopak jeho největší deviza ve srovnání s jinými duchovními proudy a sekulárními, humanitně orientovanými společenstvími. Tady je podle mého mínění hloubka a síla jeho zkušenosti a výpovědi. Volá po rozšíření poučeného, exegeticky odvážného čtení Bible a nejen drobných biblických úryvků (pahýlů). Volá po novém přilnutí k modlitbě; a je ekumenicky otevřen, odezírá ze západní i východní tradice. Volá po tom, abychom se jinak, pozitivněji dívali na židovské prostředí, z něhož Mesiáš vyšel. Volá po objevování skrytého pramene pravdy a krásy, ale také lásky, naděje a spravedlnosti, jimž dal Boží vykupitelský čin naprosto jiný rozměr, a proměnil tak svět, dějiny, vesmír. Volá po tom, abychom se i s rizikem nepochopení a dočasných ztrát ptali: Co je vlastně podstata křesťanství?

N. T. Wright je autor, jehož knihy neklouzají po povrchu. Moje zkušenost je taková, že se po přečtení některé z jeho prací nebo shlédnutí jeho přednášky instinktivně poohlížím po dalších. Že se nakladatelství Biblion v poslední době na Wrighta soustřeďuje, je jen a jen dobře. Jako jeden z mála ikonických spisovatelů totiž netrpí ani po řadě svých úspěchů atrofovaným egem, nestrhává na sebe pozornost, nevyčerpává se ani neopakuje a stejně jako řada postarších pánů téže odbornosti – neblázní a nesbírá laciné body militantní reflexí témat typu „homosexualita“, „křesťanské hodnoty“ či „islám“. A to je dnes, u nás i ve světě, vzácné.

Zdeněk A. Eminger
Nicholas T. Wright. Podstata křesťanství.
Praha: Biblion 2019, 248 s.