(ČB 5/2019) Praktický a popisný pohled na věc: Jedenáct osob – osm farářů, dvě farářky a jeden kurátor odletělo 15. března putovat Negevskou pouští. Začali v Eilatu, skončili v Mizpe Ramon. Všichni přežili, zpáteční letadlo se nezřítilo. Vrátili se 25. března pozdě v noci. Vlajku ČCE v poušti nezapíchli, amonity nechali na svém místě, jen pár kamenů se některým zatoulalo do batůžku na zpáteční cestu.

Poslechněte si článek:

„Proč vlastně do té pouště jedete?“

Tak se ptala jedna členka sboru. To stojí také za úvahu. Protože přišla nabídka z ÚCK, že je možné v rámci celoživotního vzdělávání putovat pouští. Vyzkoušet své meze, trochu mlčet, meditovat. Těžko mluvit za ostatní. U koho šlo víc o zvědavost, kdo bral záležitost více sportovně, kdo očekával duchovní přesah, kdo chtěl překonat své vlastní hranice. Ledacos bylo ve hře a v různých poměrech.

Horní řada zleva: Jan Růžička (cedoucí výpravy), Jonatan Hudec, Debora Hurtová, Martin Fér, Jiří Weinfurter. Dolní řada zleva: Miroslav Pfann, Magdaléna Trgalová, Michal Vogl, Josef Bartošek, Marek Lukášek, Jan Lavický

Co se podařilo, co nepodařilo?

Nepodařilo se mlčet, ač to bylo v plánu. Jednak proto, že jsme strašně ukecaní a máme to normálně i v popisu práce, ale hlavně proto, že k tomu, abyste se dokázali ztišit, potřebujete více vnitřního klidu a vnitřní klid nezískáte v situaci, kdy se trochu bojíte, zda se nezřítíte ze skály, kdy si kladete otázku, jestli vám nedojde voda, zda vám vystačí jídlo, co udělá puchýř, který si razí cestu chodidlem, případně jestli z nory na poušti něco nevyleze, když to tam evidentně bydlí. Až budete chtít mlčet, doporučuji samotu, klid kláštera či klid uprostřed pouště. Nikoli dvacetikilometrové denní přesuny s plnou polní.

Cestou

Podařilo se zvládnout cestu, byť třeba právě já jsem musel některé výškově náročnější pasáže minout, díky čemuž jsem si užil dostatek meditace o samotě i docela silný strach, zda se opět se skupinou shledám. Ukázalo se, že se všichni výborně připravili a měli přesně to, co potřebovali, aby pro ně cesta byla zvladatelná. Vyladěné zásoby jídla podle osobních preferencí. Vhodné nádoby na vodu, vařiče, obuv, oblečení, spacáky, hůlky, stany či bivaky a plachty. V tom nikdo nezklamal, ba naopak. Co měl kdo navíc, sdílel. Když potřeboval někdo pomoc, dočkal se. Zatímco před odletem byla skupina viditelně nesourodá, během dvou, tří dnů jsme už byli dobrá parta. Podařilo se rozjímat nad připravenými texty, poutními žalmy a nad oddíly evangelia s nejpodstatnějšími texty z úvodu i nad tematikou Velikonoc. Podařilo se slavit pravidelně večeři Páně, mít k ní nejen chléb, ale i drobnou zásobu vína, což znamenalo vždy pro někoho zátěž navíc. Zvýšili jsme svou fyzickou kondici a shodili nějaké to kilo, což se lidem, kteří tráví dost času před monitorem počítače, může velmi hodit. Ušlých 160–180 km se přece musí někde projevit. Získali jsme docela nové pohledy na mnohé biblické texty. Osobně mám naprosto nové vnímání všech míst, kde se mluví v Bibli o horách, pahorcích, poušti, přívalech vod. Také rčení „lišky mají doupata“ ke mně mluví plastičtěji. Všichni jsme si odzkoušeli, jak důležité je spolehnout se na Boží pomoc.

Srovnání

A myslím, že jsme si všichni ověřili, jak úsporně lze žít a v jakém přepychu žijeme zde doma. Jestli je něco, co může člověk získat pobytem v divočině, pak je to vděčnost za luxus, který máme a kterého si často ani nevážíme. Přitom si to může vyzkoušet i ten, kdo se nemůže vypravit zrovna do Negevské pouště. Stačí si stanovit limit čtyři litry vody na den a na deset dní si připravit maximálně pět kilogramů potravin. Najednou zjistíte, že v tomto množství vody si můžete uvařit, vyčistit zuby, umýt ešus i hrníček, udělat základní hygienu a zbyde vám i dost na pití. Podle uvážení můžete ešus umýt jen zhruba v půl deci. Jde to. A chcete-li šetřit ještě víc, můžete vodu se zbytky vyplachované kaše vypít. Malé dávky jídla prospějí našim kyprým postavám, uklidní se i žaludek a střeva. Vše co potřebujete, se musí vejít do batohu maximálně o 60 či 70 litrech. Přitom jsme nebyli ochuzeni ani o technické vymoženosti. Mobilní telefony spolu se skvělou aplikací mapy.cz posloužily velmi dobře, zejména jako mapové podklady, informace o autobusových spojích, které jsme také potřebovali, a jako pojítko pro případ nejvyšší potřeby. Sluníčko dodalo potřebnou energii. Občas jsme narazili v placeném tábořišti i na nějakou tu zásuvku. Bible buď v mobilu, ve čtečce či v malém vydání.
Docela nezapomenutelný byl kontrast toho, co jsme prožívali na poušti, s tím, co čekalo jistě na leckoho po návratu. Dnes už jsem zase zcela ponořen v realitě všedního dne, ale musím říct, že když deset dnů řešíte jen věci, týkající se přežití, jen to, co je opravdu důležité, těžko pak hodnotit stejným metrem obsah mailové schránky, který hlásal, že je třeba odeslat potvrzené čtvereční metry farní střechy, ze kterých se spočítá cena za stočné, či požadavek zaslání mzdových listů pracovníka v Luhačovicích ke kontrole. Opravdu řešíme něco podstatného, nebo se cosi podstatným stalo naprosto nezaslouženě, ale žere nám to čas, a tím i život?

Výsledek

Nevím jak ostatní, ale já mám chuť se do pouště vrátit. Rozumím trochu lépe uvažování poustevníka či spíš poutníka. A jestli se nevrátit do pouště izraelské, pak mám velkou chuť vyrazit někam na delší výlet třeba po české kotlině. Vzít rodinu, lidi ze sboru, známé a připomenout si, jak málo stačí k životu, jak důležité je při svých cestách vnímat Boží pomoc. Jít zase s batohem na zádech, kde bude všechno potřebné. Zbytek se dá zažít cestou a spolu s druhými. Při tomto ohlédnutí zpět si říkám, že to nebyl vůbec špatný nápad takové putování udělat.

Michal Vogl
foto autor a Debora Hurtová