(ČB 4/2019) Samozřejmě Velikonoce slavíme – jako všichni ostatní křesťané. Připomínáme si Kristův kříž, jeho oběť za nás, za naši svobodu i naději. A slavíme i Kristovo vzkříšení a radujeme se z toho, že Kristův příběh ani na kříži ani v hrobě neskončil.

Je to však snad už dvacet let, co jsme se v rámci pašijového týdne začali navíc scházet ještě ke čtení pašijí a jedení beránka. K slavnosti, která propojuje starozákonní velikonoční události s událostmi novozákonními.

Poslechněte si článek:

Vlastně to začalo zcela skromně – nejdříve jsme si jen četli o tom, proč slavili Velikonoce, hod beránka Izraelci a jak přesně se tato židovská rodinná slavnost odehrávala. Posléze jsme se snažili přidržet řádu této pesachové večeře, která se nazývá „sederová“, (seder hebrejsky znamená řád), protože tento řád má po staletí pevně ustálen. Náš tehdy ještě malý Kryštof, jako nejmladší účastník, byl dokonce pověřen, aby položil onu základní otázku, co to vlastně děláme a proč.

Jeden Bůh

Nakonec se však ustálil pořad trochu jiný, neboť jsme nechtěli – a vlastně se nám to zdálo i trochu nepatřičné – jen převzít něco, co nám i se všemi těmi velice podrobnými a přísnými předpisy zcela vlastní není. To, co jsme chtěli, bylo propojit poselství novozákonních Velikonoc s poselstvím starozákonním. Aby bylo zřetelné, že Bůh Izraele i Bůh Otec Ježíše Krista je jeden a tentýž, Bůh milosrdný. Vysvobozující. Jak v rozměru společensko-sociálním, tak i ve smyslu osobním. Ve smyslu vysvobození z hříchu, z odcizenosti. Z moci smrti, z moci toho, co život ubíjí a dusí.

Čtení pašijí při svících

Nyní tedy naše setkání spočívá především ve čtení pašijí. Začínáme pokud možno ve středu po setmění, kdy jsou stejně jako při sederové večeři rozsvíceny pouze svíce. Na jedné straně máme svícen sedmiramenný, na druhé trojramenný – trojiční. Po celém stole pak svítí svíce další. Na úvod slavnosti zazní, proč se setkáváme, a čteme nějaký starozákonní oddíl, odkazující k hodu beránka. Potom přichází modlitba a po ní už čteme pašije. Většinou se střídají dva lidé, vždy na opačné straně stolu. Čtení je pak prokládáno společnými pašijovými písněmi, ať už z Evangelického zpěvníku, či ze zpěvníku Svítá. Někdy jsou připojeny za každým čtením i kratičké tematické meditace, básně či kratičké povídky.

Beránek

Celé čtení pašijí je nakonec uzavřeno opět modlitbou a také požehnáním.
Ve druhé části přichází na řadu společný pokrm, obřad, který má opět některé prvky sederové večeře – mísy kořenové, ale i jiné zeleniny, mísy různých hořkých bylin i omáček a také nekvašené chleby; a hlavně upečený beránek. Tedy všechno to, co odkazuje na starozákonní hod beránka a na příběh vysvobození z egyptského otroctví. Nechybějí ani číše vína.

Tato slavnost má však spíše podobu jakési agapální hostiny, kde jde i o sdílení a radost ze společného stolování.

Podstatné je však i to, že se neúčastní jen dospělí, ale scházíme se společně i s dětmi. I když všechno pro ně srozumitelné není, zažijí však spolu s dospělými vážnost chvíle a taky společnou radost.

Zvonimír Šorm