(ČB 3/2019) Protože se pro zástup nemohli k němu dostat, odkryli střechu tam, kde byl Ježíš, prorazili otvor a spustili dolů nosítka, na kterých ochrnutý ležel. (Mk 2,1-12)

Když Ježíš kázal, byl plný kostel. Tedy nebyl to kostel, jen obyčejný dům. Ale byl posluchači napěchován. Někteří se snažili zachytit Ježíšova slova aspoň přede dveřmi. Jak by to bylo krásné, kdyby kostely byly takhle plné! V tom příběhu se však ukazuje, že to může být i nesnáz. Pro zástup posluchačů není možné se k Ježíšovi dostat.

Poslechněte si článek:

Kostely nemusí být plné lidí, mohou být ale plné překážek na cestě ke Kristu. Není nic nového, že na překážku mohou být formy, které používáme. Písně, slova, fráze. Pro ty, kdo jsou uvnitř, je to cenné bohatství, ostatním je však cizí. Překážkou může být i společenství, které nám obvykle dělá takovou radost: „Tihle lidé, ti už jsou spolu tak sehraní, znají se už tak dlouho, že do toho neproniknu, nedostanu se dovnitř.“

V tom příběhu je to nakonec kombinace důvodů, proč chromý nemůže překročit práh domu, kde Ježíš mluví. Připočítejme i jeho vlastní nemocné nohy. O tom, co chromý nese uvnitř, v srdci, nevíme nic.

Přesto se k Ježíšovi dostane. Díky čtyřem bezejmenným. Museli být odhodláni, přesvědčeni, že Ježíš může pomoci. A museli být vynalézaví, protože z uvedených důvodů nebylo možné, aby chromý překročil práh domu sám od sebe. Museli být i drzí, protože rozebírat střechu během shromáždění… Možná na Ježíšových kázáních nebývali tak často k vidění. Ale víru měli a byli důležití právě tím, že venku dokázali najít potřebného.

Otevřenou střechou se snášejí nosítka. Ježíš praví: „Synu, odpouštějí se ti hříchy.“ V posluchačích to vyvolává otázky, které jsou na další dlouhé přemýšlení: Smí to Ježíš udělat? Není laciné tohle říci? Je to opravdu to, co chromý potřebuje slyšet? Jaký je vztah mezi odpuštěním a tělesným uzdravením? Pro nás ne zcela uchopitelným zázrakem chromý na konci příběhu vezme své lože a odejde.

Vraťme se však k vynalézavosti těch čtyř, co rozeberou střechu, aby chromého k Ježíši spustili. Dnešní otázka v mnoha sborech zní: Jak dostat lidi přes práh kostela? Vtipné je, že ti čtyři chromého nenesou přes práh, a přesto ho dovnitř dostanou.
Co tedy zkusit poponést ten práh? Sám Ježíš se nějakým prahem těžko nechá omezit. Jde spíš o práh těch našich kostelů. Šlo by jej posunout? Děje se to. Snad. Třeba tím, že nepořádáme jen bohoslužby a biblické hodiny, ale i civilnější aktivity.

Někdy se to děje docela nenápadně, když místo toho, abychom oběti svých misijních snah nabádali: „Pojď, přidej se k nám!“, řekneme: „Vždyť ty už jsi s námi, my s tebou počítáme!“ „Ty už jsi uvnitř!“

Co jiného dělá Ježíš prvním slovem, které chromému řekne? „Synu!“ Dřív než zazní slova o hříchu a odpuštění, dřív než zazní pokyn něco dělat, se ozve ujištění: „Jsi můj syn, a jako se synem s tebou počítám.“

Daniel Matějka, farář v Moravči
kresba Petra Fischerová