(ČB 3/2019) Marek Bárta (*1976) studoval sociální práci a teologii. Souběžně to moc nešlo, studium sociální práce proto bakalářskou zkouškou uzavřel a věnoval se naplno teologii. Dva roky strávil na stipendiu v Bernu a po škole pracoval spolu se svou manželkou rok a půl v Americe v přímé péči o lidi s postižením. Již jako farář studoval ještě pedagogiku. Absolvoval rovněž kurz pro supervizory v církvi, což ho zavedlo k sebezkušenostnímu psychoterapeutickému výcviku, který dokončil před dvěma lety. Na to pak navázal kurzy párové terapie a mediace. Je farářem v Náchodě-Šonově, je ženatý a má čtyři děti.

Poslechněte si článek:

Co vás přivedlo k rozhodnutí studovat teologii a stát se farářem?

Sociální práce, kterou jsem studoval, mě neuspokojovala intelektuálně, zdálo se mi, že metody, které nás tam učí, znám vlastně už z Bible nebo odjinud. A že tedy zkusím něco ke studiu přidat. Rozmýšlel jsem se mezi filosofií, psychologií a teologií, nakonec padla volba na teologii. Asi v tom byl i určitý díl mocenského zápasu, abych nebyl v církvi jen v roli někoho, kdo je poučován, ale abych se vyrovnal s autoritami, asi i s tátou (farářem, disidentem a bývalým senátorem Zdeňkem Bártou – pozn. red.). Faráře jsem ale původně dělat nechtěl, nakonec jsem se pro to definitivně rozhodl, když jsme byli v Americe a už odtamtud jsem oslovil sbor v Šonově.

Proč zrovna Šonov?

Sbor měl být v době mého vikariátu uprázdněn, o čemž jsem se dozvěděl od přítele svého otce a jeho souputníka z Charty 77 Míly Vašiny, který byl v té době v Šonově farářem a chystal se jít do předčasného důchodu. Shodou okolností v této obci zdědila moje žena Darina dům. Nastoupil jsem tedy na vikariát k Michalu Kittovi (sbor Hronov) a po tom, co jsem byl zvolen farářem, jsme se nastěhovali po Vašinových na šonovskou faru a říkali jsme si, že bychom Darinin zděděný dům mohli nějak se sborem propojit. Byl jsem od začátku přesvědčen, že se církev má současnému světu víc otvírat. Spolu s Darinou a několika přáteli jsme založili sdružení Dobrá dědina, v němž v součinnosti s obcí funguje na faře asi sedm let mateřský klub a pátým rokem školka. Ve všední dny tedy slouží fara veřejnosti a o víkendu sboru. Jednou za rok pořádá mateřský klub tak zvanou Pohádkovou cestu, událost asi pro 500 lidí. Vychází se od míst, kde stojí náš soukromý dům, a končí se na faře a u kostela.

 

Co je podle vás na práci ve sboru hezké?

I když jsem tušil, co bude práce faráře obnášet, nebyl jsem zpočátku na vše připraven a bylo to někdy těžké. Hezká je práce s dětmi, hezká byla práce ve škole Evangelické akademie v Náchodě. Tu už jsem však předal. V Náchodě je také středisko Diakonie a práci v něm vidím smysluplnou a tudíž také hezkou. Pěkné je i společenství na biblických hodinách.

A co je problematické?

Některé věci jsem si představoval jinak, například spolupráci s Diakonií. A tak, když se stal ředitel náchodského střediska Diakonie kurátorem sboru, odešel jsem raději z diakonické dozorčí rady, aby naše názorové rozdíly na běh střediska nezatěžovaly naši spolupráci ve sboru. Jako kurátor a farář máme vztah ovšem velmi dobrý.

V Evangelickém kalendáři stojí, že jste farář v Náchodě-Šonově. Jsou to dva sbory, nebo jeden?

Původní sbor je Šonov, kdysi pod něj spadal ještě Červený Kostelec, Nové Město nad Metují a Česká Skalice. Hronov s kazatelskou stanicí Náchod byl sousední sbor. Pak došlo z geografických důvodů k jakési výměně, aby to faráři měli blíž. Náchod se přifařil k Šonovu, ale tak, že sídlo sboru se přesunulo do Náchoda jakožto okresního města. Leč bydlení pro faráře zůstalo v Šonově. Znamená to spoustu dojíždění – sborový život se děje daleko víc v Náchodě, je tam sborový dům, bydlí tam větší část členů sboru, je tam již zmíněná škola, Diakonie. A v Šonově je navíc práce kolem baráku, zahrady… Pro malé děti je to tam ale výborné.

Jak vypadá taková spolupráce dvou dost rozdílných skupin v rámci jednoho sboru?

Ta pomlčka v názvu vyjadřuje dvě poněkud nesourodá společenství, vesnické, možná kupodivu velmi otevřené změnám, a městské, konzervativnější. Jsou to dvě kultury a je to téma, které se pořád trochu řeší. Bohoslužby bývaly původně čtvery, posléze dvoje, v Náchodě a v Šonově, a teď už druhý rok míváme přes zimu spojené bohoslužby jenom ve sborovém domě v Náchodě. V létě ale zas budou dvoje. Tendence je však myslím jasná. Sbor se tlačí do města.

Máte ve sboru nějakého aktivního spolupracovníka? Podporovatele? Tahouna?

Dva sloupové sboru, tahouni všeho možného, zrovna v době mého příchodu skončili. Jeden vážně onemocněl a druhý zažil totální vyhoření. Od členů staršovstva i sboru jsme se ženou podporu cítili, ale těch, kteří by opravdu s něčím pomohli, moc nebylo. Byl jsem ale vděčný postupně za oba kurátory i sborovou sestru. Duchovně mě po celou dobu služby drží taky manželé Dusílkovi. Objevili se ale i lidé zvenku, zejména v Diakonii to je znát. Kolem mateřského centra a školky se objevují sympatizanti, i když většinou nejsou členy sboru. Podporuje nás i obec.

Několik let jste pracoval jako školní kaplan v náchodské Střední odborné škola sociální Evangelické akademie. Jaká to byla práce a jak pokračuje?

Výuky jsem se přímo neúčastnil, ale mezi studenty jsem byl rád. Zvali mě často na besedy, o velkých přestávkách jsem organizoval zpěv. Evangelíci však mezi studenty nebyli. Několik dětí se mi podařilo oslovit a nějak na sebe navázat, ale že bych je přivedl do sboru takříkajíc misijně, to se nepodařilo. A pokud vím, ani mezi kantory, včetně pana ředitele, žádný evangelík není. Pevně věřím, že Radim Žárský, který vzal kaplanství po mne a který je v práci s mládeží zkušenější, bude mít větší úspěch.

Pociťujete z farářské práce po letech nějakou frustraci?

Trochu ano. Sbor se zmenšuje, stárne. Máme širokou diasporu a soustředit činnost na jedno místo není snadné. Máme hodně budov a vrháme energii do domů místo do lidí. Snažím se to pochopit, ale se spoustou rozhodnutí nemohu souhlasit. Mnohokrát jsem se pokoušel lidi ze sboru přesvědčit, že domy, co jsou přítěží, prostě prodáme a postavíme nějaké další diakonické zařízení, v němž bychom se i jako sbor mohli uplatnit, ale nesetkalo se to s pochopením. Z toho tedy frustraci trochu mám. A pořád se ve mně střídá pocit, že bych měl asi odejít, a pak zase že to cenu má, že se věci můžou změnit a že ještě něco zkusím. Součástí mé frustrace je i zjištění, že někteří ani nechtějí, abych přišel k nim domů, a návštěvy někdy vyznívají trapně. Lidem jakoby vlastně stačila neděle, kostel a hotovo. Možná to není špatně; pak mě tedy vlastně spíš frustruje mé vlastní (tradiční) očekávání, co všechno bych jako farář měl/chtěl dělat, a tohoto očekávání se (zatím) neumím zbavit. Ale pracuji na tom:-)

Pomáhá vám ve farářské práci terapeutický výcvik a další psychologické vzdělání či metody?

Mně to pomáhá. Pomohlo mi to lépe pochopit lidskou duši. Byl jsem asi poněkud troufalý a namyšlený. Nazřel jsem, že některé věci nejsou dány ani zlou vůlí ani nedostatkem víry, ale že každý z nás má prostě určité limity. Pochopil jsem, že je důležité s lidmi být v jejich potížích a nesnažit se je nějak násilně předělávat. A stále dokola vyřizovat Boží milost a odpuštění, které mohou lidi k případné změně podnítit.

Co si myslíte o modelu faráře na půl úvazku, který dělá ještě zároveň něco jiného?

To jsem si myslel už od puberty, že by to byl docela lákavý model práce. Často jsem o tom mluvil s faráři, kteří nás vedli v mládeži. Oni měli dojem, že takovíto „dělničtí“ faráři fungovat nemůžou. Já si naopak myslím, že v antiklerikálních Čechách by to mohlo být leckde k dobrému, kdyby faráři byli jednou nohou mimo církev a vydělávali si i v jiném prostředí.

V čem je největší problém?

Je mi nepříjemné, že problém jsme my; sami faráři. Jsme pro sbor zátěž a budeme kvůli platu zátěž stále větší. Je mi žinantní, že se důchodci musí skládat na personální fond. Navíc se cítím trochu lapen tím, že bydlím na faře. Necítím se úplně svobodně, protože jsem na sboru existenčně závislý. Kdybych bydlel ve svém a vydělával si i jinde, budu se cítit svobodněji i v tom, co říkám, dělám a na co chci klást důraz.

Potřebují mladí kostel?

Myslím, že potřebují společenství víry. Kostel coby budovu asi tolik ne (možná jednou při svatbě). Na svých dětech ale vidím, že například změna podoby bohoslužeb by byla vítána. Já mám pocit, že když občas protlačím do bohoslužeb písničku ze Svítá, je to avantgarda, ale mladí by si asi muziku představovali jinou. I forma kázání by měla být živější a přizpůsobena současným formám komunikace. Nůžky mezi generacemi se rozevírají. Je dobře, že máme liturgickou komisi a že se na tomto poli pracuje a někam se to posouvá.

Co si myslíte, že znamená sborové společenství pro sborníky?

Myslím, že často jde o velké očekávání a touhu, aby společenství fungovalo. Vím, že někteří členové sboru jsou nespo