(ČB 2/2019) Rozdělení křesťané – toto nebezpečí hrozilo církvi od samého začátku. Přestože všichni věřili v Krista a přijímali ho jako Spasitele, už při vzniku prvních sborů se dlouho zdálo, že zůstanou rozděleni. Cožpak se ti, kdo přicházejí z pohanského prostředí, mohou stát podílníky na Kristově spáse jen tak, bez obřízky? Nechtějí-li toto znamení Boží věrnosti přijmout, není to dostatečný důvod, aby zůstali mimo?

Poslechněte si článek:

Tak soudili mnozí, a kdyby záleželo na nich, tak tu byla už od začátku dvě sice podobná, ale od sebe zcela oddělená náboženská společenství. Nebylo snadné přijmout, že Kristus a jeho spása je pro všechny a že je to mnohem víc než všechno, co Bůh předtím lidem dal.

Na jedné i na druhé straně však byli takoví, kterým víc než na prosazení sice dobře míněných, ale přece jen vlastních požadavků záleželo na šíření evangelia Ježíše Krista. K tomu závěru dospěli zástupci obou směrů (apoštol Pavel i Jakub, bratr Páně) na společném shromáždění v Jeruzalémě (Sk 15).

A to je důležité i pro dnešek. Každá církev opatruje a střeží hodnoty, které pro ni hodně znamenají, jsou jí drahé a svůj život si bez nich neumí představit. Občas se ozve: „Jak můžeme být zajedno s těmi, kteří to či ono neuznávají?“ Tady je potřeba si uvědomit: Kristus je víc. Co on vykonal, co on přináší a dává, v tom jsme přece zajedno. To potřebujeme všichni stejně. To nás spojuje. To je víc než všechno ostatní. A to zůstává jediným správným východiskem – i pro vztahy mezi jednotlivými církvemi dnes.

K dělení v církvi však dochází i z velmi „lidských“, často vyloženě malicherných důvodů. Jako tehdy v Korintu (1K 1). Zakladatel sboru byl apoštol Pavel, po jeho odchodu tam působili další kazatelé. Přirozeně nebyli stejní, každý z nich měl svůj vlastní způsob, své vyjadřování, své důrazy. To samo o sobě je nejen správné, ale i dobré: Žádný zvěstující nemůže obsáhnout všechno, a tak je jen dobře, když se navzájem doplňují. Jenže co se často stane? Boží nepřítel, ďábel, ucítí svoji příležitost, a nenápadně začne jednat: vyvolá falešné soutěžení, nedorozumění, hádky a nakonec až dělení. Co mohlo a mělo být obohacení, stalo se příčinou rozvratu. Ještě že tam tehdy byl apoštol, který včas (a hned na začátku svého dopisu!) zasáhl.

Když sledujeme štěpení uvnitř náboženských společenství v současnosti – kvůli čemu se lidé nemohou dohodnout nebo z jakých příčin ze sboru dokonce odejdou (i celé skupiny), bývá to nejednou dost podobné. V pozadí všeho je naše lidské JÁ, které se nejednou skrývá za věroučnými důvody nebo biblickou argumentací. Jistě, jsou věci, události, usnesení, vyjádření, na něž nemáme stejný názor. Ale proto přece nepřestaneme spolu mluvit, proto nezačneme druhé obviňovat z bludu, nebudeme je osočovat, že zapírají Krista, ale spíše se budeme snažit je pochopit. A také sami sobě si položíme otázku, jsou-li naše argumenty správné. To vše s vědomím, že nikdo z nás nemá pravdu ve svých rukou, zvláště když jde o věci Boží. A také nepřestaneme se jedni za druhé a za jednotu církve modlit. Zkrátka: „Přijímejte se vespolek, jako i Kristus přijal nás v slávu Boží.“ (Ř 15,7)

Jan Trusina, farář
foto: Jiří Hofman