(ČB 2/2019) Toto heslo ekumenického hnutí původně neznamenalo žádnou výzvu či církevní program, ale modlitbu Ježíše Krista za jeho učedníky (J 17,21). Jak má ale taková jednota vypadat? A je to vždycky něco hodnotného a žádoucího? V dějinách církve se opakovaně setkáváme s jednotou, kterou si věřící sami nepřáli a dobrovolně se pro ni nerozhodli, ale prostě ji přijmout museli. V Evropě byli mnozí křesťané postaveni před volbu – buď se vzdáte svého vyznání, anebo se musíte vystěhovat ze země, ve které žijete. Ve jménu jednoty byli lidé pronásledováni nebo i zabíjeni.

Poslechněte si článek:

Staré neshody v křesťanské věrouce

Někteří křesťané se nostalgicky ohlížejí za údajně zlatým věkem křesťanství, když celá Evropa byla spojena jednou církevní strukturou a společnou naukou. Skutečnost však byla složitější. Plné jednoty v dějinách církve nebylo dosaženo nikdy. Již novozákonní spisy nám odhalují různorodost teologických proudů i pestrost konkrétních sborů. V následujících staletích se východní a západní křesťanstvo začíná postupně odcizovat, což vrcholí velkým schizmatem v roce 1057. A různé heretické skupiny, jakkoli potlačované, existovaly v církvi vždy.

Dnešní situace se ovšem od kontroverzí minulých dob odlišuje. Příčinou starých neshod (ovšem dodnes nepřekonaných, vždyť stále ještě spolu všichni křesťané nemohou stanout před jedním stolem Páně!) byly rozdílnosti v křesťanské věrouce, ač některé nám dnes připadají dost subtilní. Připomeňme si třeba takzvaný spor o //iotu//, jediné řecké písmenko, jímž se liší dva výrazy vystihující Kristovo božství: podle jednoho je Ježíš stejné podstaty s Bohem, podle druhého má tuto podstatu pouze podobnou. Zmíněný rozchod mezi západní a východní církví byl zapříčiněn mimo jiné tím, že se do latinské verze Nicejsko-cařihradského vyznání začalo vkládat jediné slovo //filioque//, označující vycházení Ducha svatého ze Syna. Uvnitř reformačního tábora zase vypukla rozepře ohledně způsobu přítomnosti Ježíše Krista ve večeři Páně a přispěla k tomu, že reformovaní a luteráni šli vlastními cestami. Dnes se asi podivíme tomu, že otázky, na něž jednoznačnou odpověď v posledu nelze najít, vedly ke štěpení církví.

Postoj k současnému světu

V těchto dávných církevních bojích byl ale vždycky ve hře obsah víry, zatímco dnešní polemiky se odehrávají spíš na okraji křesťanské věrouky, někdy dokonce za ním. Nejde v nich o pochopení toho, kdo je Ježíš Kristus, svatá Trojice či církev, ale spíše o postoj k současnému světu a k etickým, společenským či politickým problémům. Dělicí linie proto dnes probíhají jinak než v minulosti. Stává se, že s křesťany jiných církví najdeme společnou řeč a vidění světa snadněji než s bratry a sestrami v církvi vlastní. To jistě může být potěšitelné, avšak je nutno dodat, že staré rozdíly tím nebyly odstraněny, jen se možná jeví jako méně důležité, neboť se překryly těmi novými. Výsledek pak je, že nejednota spíš zesílila a vzájemné porozumění se ještě více zkomplikovalo.

Pro současnou dobu je navíc typické, že myšlenkové zápasy málokdy sestupují k teologickým kořenům probíraných otázek; probíhají spíš po povrchní a černobílé úrovni. Členitá názorová krajina církve se často zplošťuje na střet mezi konzervativci a liberály, jejichž postoje navíc bývají charakterizovány značně šablonovitě a vyznívají jako karikatury, které mají protivníka zesměšnit. Konzervativní křesťané prý za každou cenu usilují o uchování starých pořádků v církvi i ve světě, mají strach z každé změny a křečovitě lpí na zděděných tradicích. Liberálové prý zase vyznávají téměř naprostou libovůli ve víře i mravech, nic jim není svaté, nemají úctu ani k Písmu svatému a svévolně si do něj vkládají to, co potřebují. Nemluvě raději o dalších nálepkách, které žel ze společenské debaty do církve prosákly, jako je neomarxismus, neoliberalismus, multikulturalismus či fašismus.

Jak ale můžeme smysluplně diskutovat například o homosexuálních vztazích, pokud si jednotlivé strany nejprve neujasní, jakým způsobem biblické látky vykládat a s jakým pojetím člověka a hříchu pracují či jaká etická východiska s sebou přinášejí? Stejně tak nelze bez solidní teologie podat odpověď na žádnou ze současných „nových“ otázek, v nichž se křesťané rozcházejí, ať už se týkají //genderu//, evoluční teorie, nebo vztahu k jiným náboženstvím, a nakonec i aktuálních společenských a politických témat.

Cesta k porozumění

Prvním krokem k porozumění mezi církvemi i uvnitř jednotlivých církví je shoda v tom, co je pro křesťany, řečeno se starou Jednotou, podstatné, služebné a případné, tedy stanovení, řečeno pro změnu katolickým slovníkem, hierarchie pravd. Je alarmující, když je zbaven farářské služby člověk, který se zastane homosexuálního partnerství, anebo je úředně napomenut kněz, který má jiné politické preference než jeho biskup. Jsem přesvědčen, že v těchto záležitostech by měla být ponechána svoboda, protože na nich církev rozhodně nestojí a nepadá. Jednota neznamená, že budou rozdíly smazány či rychle zametány pod koberec. Cíl nespočívá ani v jednobarevné, ale ani v roztříštěné a uvnitř nekomunikující církvi, ale ve společenství vzájemného respektu a poučeného dialogu. Je smutné, že církve často kopírují stav dnešní rozdělené společnosti, v níž se protivníci buď hádají, bez ochoty ustoupit byť o jediný krok, anebo se – v lepším případě – ignorují. Kdysi bylo slovo dialog populární, dnes zní archaicky a naivně. Avšak právě církev by měla být ne-li vzor, pak alespoň jakási laboratoř dialogu, tedy rozhovoru, vedeného nikoli s cílem utlouct protivníka argumenty a posílit sám sebe ve svém přesvědčení, ale vyjít ze setkání s diskusním partnerem obohacen a proměněn.
Podle již zmíněného oddílu v Janově evangeliu je církevní jednota zakotvena v jednotě mezi nebeským Otcem a jeho Synem. V Bohu je přítomna jak jednota, tak odlišnost. Proto ve společenství církve, založené v Bohu, mají jeho členové své rozdílnosti vzájemně uznávat a žít spolu v lásce.
Pokud se to daří, je to také dost významné svědectví světu o Božím království, kde je pro každého člověka dost místa, kde jeden druhého nepotlačuje a nevytlačuje, ale naopak v lásce přijímá.

Ondřej Kolář, evangelický farář a učitel na ETF UK