(ČB 2/2019) Minulé září jsem byl přizván k práci ve strategické komisi – poradním orgánu synodní rady. Když jsem se seznamoval s její dosavadní prací, byl jsem překvapen, kolik toho komise zvládla udělat: nejprve velmi jasně popsala výchozí situaci, pak rozdělila celou problematiku do 40 dílčích oblastí a pustila se do jejich podrobného zpracování. Na tomto základě pak na konci loňského roku provedla syntézu, ve které formulovala sedm hlavních témat, na která bychom se měli v příštích letech zaměřit.

Poslechněte si článek:

Během práce v komisi mě začaly napadat otázky, které jsem si dříve nepokládal. Rád bych je v tomto článku s vámi sdílel.

Kde dnes stojíme?

Dovolím si vybrat několik výroků, kterými se komise snažila postihnout stávající situaci ČCE: mnoho živých sborů, poctivé duchovní hledačství, vysoká teologická úroveň, vnitřní demokracie. Ale také: pozvolný, avšak trvalý úbytek členstva, menšinová a defenzivní mentalita, uzavřenost a „nednešnost“, umdlévající spiritualita. Vedle toho ohromný zájem o spirituální život v české společnosti.

Z toho mi jasně vyvstala základní otázka – proč je ČCE po téměř 30 letech svobodného působení menší než za totality? A to navzdory touze spousty lidí najít skutečný smysl a cíl života. Proč tito lidé často volí různá obskurní řešení a věrouky, místo aby sáhli po tradičním křesťanství? Kde je jádro problému a co s tím můžeme dělat?

Odpověď i řešení vidím především ve dvou oblastech – v misijním zaměření a v prohlubování a rozšiřování naší zbožnosti. Obě také patří mezi sedm výše zmíněných hlavních témat.

Misijní zaměření

Slovo misie mám spojeno s představou dvou osob s trochu vystrašeným výrazem, které stojí na ulici a snaží se zastavit spěchající lidi a přesvědčit je, že se mají dát na pokání. Hrůza. Přitom je v Novém zákoně málo úkolů, které by byly zdůrazňovány tolik jako právě předávání „dobré zprávy“. V ČCE jsem o misii zaslechl velmi zřídka. Moc se nám nedaří. Proč je to tak?

Hlavní příčina myslím tkví v tom, že zatímco okolní svět se překotně mění, my stojíme již desetiletí na svých tradicích – ve způsobu, jak přemýšlíme, jak o evangeliu mluvíme i jak se snažíme oslovit své okolí. Tím jsme přestali být srozumitelní. Protože to podvědomě cítíme, stahujeme se do sebe.
Mám před očima příklad apoštola Pavla: člověk vychovaný v dobré a živé židovské tradici a člen prvotní křesťanské církve, která si křesťanství bez židovské tradice neuměla představit. Když ale měl vyrazit mezi pohany, udělal odvážný krok – židovské zvyky prohlásil za nepovinné, jelikož nejsou nutnou podmínkou spasení. Myslím, že s podobnou odvahou se potřebujeme postavit i ke svým tradicím a zvykům a zvážit, které z nich (ač nám drahé) jsou možná na překážku přijetí evangelia pro dnešní pohanstvo.

Jak ale zjistit, co je na překážku, nebo naopak, jaké způsoby zvěstování budou fungovat? Naštěstí máme řadu sborů, které rostou – jejich zkušenosti určitě můžeme využít. Vedle toho potřebujeme pochopit potřeby a myšlení různých skupin lidí; jak žijí a jaké problémy mají. Na tomto základě bychom pak měli hledat cesty, jak se jim přiblížit (v jakých situacích a jakým způsobem) a jak vysvětlovat evangelium tak, aby se stalo přirozenou odpovědí na jejich životní otázky.

A konečně – řada (i velmi vzdělaných a otevřených) lidí má o církvích negativní mínění díky často jednostranným informacím, které slyší nebo čtou v médiích. Proto nemají chuť k jakémukoliv styku s církvemi. Tuto první překážku může pomoci snížit rozumně pojaté PR (public relations).

Prohlubování a rozšiřování zbožnosti

Evangelická zbožnost spočívá (kromě jiného) na dvou cenných pilířích – na vysoké teologické úrovni farářů i laiků a na pevných sborových společenstvích. Důraz na vzdělání a kritické myšlení je koneckonců přirozený důsledek období, kdy protestantské církve vznikaly a kdy se rozvíjely – renesance, osvícenectví i pozitivismu. Pro růst víry jsou ale důležité i jiné formy zbožnosti, např. ty, které jsou zaměřeny na vnitřní duchovní život, tak jak je známe od prvních poustevníků, kontemplativních řádů nebo komunity v Taizé (i pro postmoderní nevěřící se zdá být bližší tiché rozjímání než složité rozumování). Nebo radostné prožívání víry v charismatických společenstvích. Systematické rozvíjení těchto i jiných forem zbožnosti, které v naší tradici nebyly příliš pěstovány, by mohlo pomoci oživit naší spiritualitu (viz též článek Petra Slámy v minulém čísle ČB).

Nebát se vykročit do neznáma

Oddělení církve od státu nám poskytuje cennou službu – plná odpovědnost za naši církev nás nutí nejenom uvažovat, jak přežít ekonomicky, ale hlavně, jak splnit své poslání ve světě, který se změnil. Věřím, že to hlavní v tomto smyslu je lepší propojení s okolím světem a rozvoj naší spirituality. Abychom v našem poslání se ctí obstáli, budeme potřebovat velkou dávku představivosti (abychom byli schopni přijít s nápady, které budou za hranicemi našich dnešních zvyků), odvahy (abychom je uskutečnili), pokory (abychom se neustále ptali, jestli naplňujeme Boží vůli, a ne naše velikášské představy) a tolerance (abychom v rámci naší církve s úctou přijímali různé tradice i myšlenkové proudy, včetně těch, které nám osobně nemusí být blízké). Tyto vlastnosti měli vesměs i naši reformační otcové a věřím, že toto je jejich opravdový odkaz, kterého bychom se měli chopit. Pokud se nepokusíme navzdory všem rizikům, překážkám a nejistotám lépe uvádět evangelium do tohoto světa, může se stát, že budeme jednoho dne čelit otázce hospodáře, jakže jsme s cennou hřivnou, nám svěřenou, naložili.

Petr Štulc, analytik, člen strategické komise