(ČB 1/2019) Když se řekne strategické plánování, zavání to vyhrnutými rukávy a pětiletkami (nebezpečí zleva), nebo efektními prezentacemi firemních manažérů (nebezpečí zprava), každopádně ale kácením lesa, kde na nějaké třísce nezáleží. Jenomže církev má opravdu důvod dobře si rozmyslet, na co se během nadcházejících desetiletí soustředí, a na co méně.

Poslechněte si článek:

Je nás méně

Podle statistik ČCE od roku 1990 přišla o tři čtvrtiny svých členů (při sčítání v roce 1991 se k ní hlásilo 203 000 lidí, v roce 2011 již jen 50 000). Můžeme se sice utěšovat tím, že reálný obraz vypadá jinak, protože zmíněná čísla odrážejí čištění kartoték během devadesátých let. V mnoha sborech v nich ponechali pouze ty, kdo se nějak účastní sborového života. Jenomže právě sborový život se leckdy i v dosavadních evangelických centrech povážlivě scvrkává. V řadě sborů se na rozdíl od sedmdesátých a osmdesátých let biblické hodiny, mládež, konfirmandi nebo děti během týdne „momentálně nekonají“. Existují jistě také sbory, kde se práce daří a tyto sbory rostou. Většinová tendence je ale spíše sestupná.

Zalévat květinu víry

Co za této situace dělat? Připravovaný strategický plán se pokouší o inventuru organizační struktury ČCE. Pokouší se také, a to je ještě důležitější, o inventuru výrazových prostředků církve. Prochází obyčejným týdnem školního roku a sleduje setkání, která se ve sborech konají. Podoba těchto setkání záleží na mnoha faktorech, počínaje estetikou místností přes dostupnost až po osobnost toho, kdo taková setkání vede. Jelikož je ale vedle všech svých dalších funkcí církev především společenství víry, záleží u jednotlivých setkání na tom, zda víru podporují. Víra je dar Ducha svatého, je to zázrak nového zrození, při němž člověk z Boží milosti zahlédne svět biblickýma očima. To, že je víra dar, však neznamená, že člověk není schopen tuto víru nechat uvadnout a zahynout. Kromě víry, která je Boží dar, jde proto v křesťanské tradici vždy také o zbožnost a milosrdenství, tedy o důsledky víry v životě člověka.

Zbožnost znamená péči o víru. Na své cestě dějinami jsme si jako evangelíci určité formy zbožnosti osvojili, jiné jsme odmítli, některé poztráceli. Úpadek nebo rozpačité přežívání některých sborů ukazuje, že i osvědčené evangelické formy zbožnosti ztratily svou účinnost. A právě o účinnosti, o efektivitě forem zbožnosti je potřeba mluvit. Pro reformační církev je nakonec jediným teologicky relevantním kritériem jakékoli formy zbožnosti to, nakolik tato forma napomáhá živé víře. S evangelickou svobodou, plynoucí z tohoto kritéria, musíme proto potěžkávat své dosavadní formy zbožnosti z hlediska jejich efektivity, tedy jak moc nebo málo napomáhají víře. A musíme se také rozhlížet po sousedních křesťanských tradicích (tedy u katolíků a charismatiků) – jaké formy zbožnosti se osvědčily jim.

Bohoslužby jako jiskření

Začít můžeme u bohoslužeb jako základní formy zbožnosti evangelického sboru. Jejich zúžení, jak se nám namnoze přihodilo, dobře vyjadřuje fráze „zajít na kázání“. Bohoslužby ale v klasickém křesťanském pojetí nejsou jen jednosměrný provoz (od faráře k věřícím), nýbrž spíše křižovatka, průsečík čtyř komunikačních linií. Probíhá při nich 1) rozhovor mezi biblickou, resp. církevní tradicí a místním shromážděním. Zároveň při nich podle Božích zaslíbení nastává 2) rozhovor mezi Pánem Bohem a jednotlivým účastníkem. Bohoslužby jsou ale také místo 3) rozhovoru a setkání mezi jednotlivými účastníky. A konečně, bohoslužby v kostele, který se vždy nachází v nějaké obci, nastolují 4) rozhovor mezi sborem a vnějším světem. Každá ze čtyř komunikačních linií má svá pravidla. Tam, kde se při bohoslužbách tyto čtyři osy protínají, dochází k opravdovému jiskření. Bohoslužby se pak stávají událostí intenzivního prožitku přítomné chvíle. Účastníci takových bohoslužeb odcházejí proměněni. Je to tak v našem sboru? Návrh strategického plánu je, aby spolu lidé mluvili o tom, jestli jsou bohoslužby u nich ve sboru komunikační křižovatka. Možná přijdou na to, že některé linie komunikace váznou, probíhají jen jedním směrem nebo dokonce úplně chybí. Pak je na místě otázka, proč to tak je a co se s tím dá dělat.

Petr Sláma, člen strategické komise
ilustrace – obraz od Miroslava Rady