(ČB 1/2019) V naší církvi se v poslední době ozývají hlasy, které volají po tom, aby ČCE státu vrátila finanční náhradu, která plyne do rozpočtu povšechného sboru v souladu se zákonem o majetkovém vyrovnání z roku 2012. Předznamenávám, že mě tyto hlasy dosti znepokojují. Zaznamenal jsem je jak na listopadovém zasedání konventu Pražského seniorátu, tak v listopadovém čísle Českého bratra. Zdá se mi dokonce, že sílí. V této souvislosti bych rád nabídl bratřím a sestrám, jejichž myšlenky se ubírají tímto směrem, svůj pohled na předmětnou záležitost.

Poslechněte si článek:

Co zákon o majetkovém vyrovnání přináší?

Po dvou desetiletích politických jednání došlo k majetkovému vyrovnání státu a církví. Na celkové usmíření je právo krátké, ale nezapomínejme, že co je nemožné u lidí, je možné u Boha. Zákon o církvích z roku 2002, poznačený dobou opoziční smlouvy, nebyl církvím příliš nakloněn. Popravdě jim nebyl nakloněn vůbec. Ve svém původním znění, které – díky Bohu – revidoval Ústavní soud, dokonce církvím v určitých činnostech, zejména diakonických, hodlal bránit. Zákon o majetkovém vyrovnání z roku 2012 se však ubírá jiným směrem. Obsahuje dokonce preambuli, kterou se do zákona o církvích z roku 2002 prosadit nepodařilo. A tak poprvé od přijetí Listiny základních práv a svobod v roce 1991 čteme o církvi v zákoně slova uznání.

A právě zmíněná preambule je klíč k pochopení záměru zákonodárce, protože popisuje čtverý účel zákona: „Parlament pamětliv trpkých zkušeností z dob, kdy lidská práva a základní svobody byly na území dnešní České republiky potlačovány, odhodlán střežit a rozvíjet zděděné kulturní a duchovní bohatství, veden snahou 1) zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd, které byly spáchány komunistickým režimem v období let 1948 až 1989, 2) vypořádat majetkové vztahy mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi jako předpoklad plné náboženské svobody, a 3) umožnit tak obnovením majetkové základny církví a náboženských společností svobodné a nezávislé postavení církví a náboženských společností, 4) jejichž existenci a působení pokládá za nezbytný prvek demokratické společnosti, se usnesl na tomto zákoně České republiky.“ (Čísla jsem do preambule dopsal kvůli zpřehlednění.)

Co v důsledku zákona o majetkovém vyrovnání získá ČCE? Sbory získaly nebo ještě získají některé nemovitosti, příp. movité věci, které jim byly ukradeny a na které mají nárok. Povšechný sbor v průběhu 30 let (počítáno od 1. 1. 2013) obdrží od státu finanční náhradu v celkové výši 2,27 mld. Kč a po dobu 17 let bude dostávat od státu příspěvek na podporu své činnosti, přičemž výše tohoto příspěvku vychází z nechvalně známého zákona č. 218/1949 Sb. a od roku 2017 se každoročně snižuje o 5 %. Poté již stát církvím na činnost ani na platy duchovních přispívat nebude.

Výše finanční náhrady je důsledek jednání církví se státem a církví navzájem, přičemž, jak je známo, katolická církev se velkoryse vzdala části náhrady, která jí spravedlivě náležela, ve prospěch ostatních církví, včetně ČCE. Výše náhrady nesouvisí s hodnotou majetku, který nebude ČCE navrácen, a to už jenom z toho prostého důvodu, že navrácení ukradeného majetku je pouze jeden ze čtyř účelů zákona o majetkovém vyrovnání. Není proto správné mluvit o „restitučním“ zákoně. Teď k jednotlivým účelům.

Účel první: snaha zmírnit následky některých křivd

Právě zpochybňování výše finanční náhrady považuji za obzvlášť nebezpečné. Cožpak ČCE v období komunistické diktatury netrpěla? Dnes máme tendenci utrpení tohoto údobí spíše zlehčovat. Rozhlédněme se kolem sebe a zeptejme se našich bratří, kteří v období do roku 1989 dobrý boj bojovali a víru zachovali. Zeptejme se jich na to, co zažívali a zda jim to bylo příjemné. Připomeňme si náš ekumenický závazek, který jsme zakotvili v preambuli našeho církevního zřízení. Připomeňme si svědky víry z řad katolíků: řeholníky, řeholnice, biskupy, kněze, které stát mučil, zavíral do koncentračních (eufemisticky řečeno „centralizačních“) táborů, kteří nesli svůj kříž statečně a někteří z nich podstoupili mučednickou smrt. Vzpomínejme a nezapomínejme.

Když jsme připraveni připustit myšlenku, že bychom se zřekli byť jen části toho, co nám stát dal jako odškodnění za křivdy, které nám způsobil, zamlžujeme památku všech těch, kdož za svobodu Kristovy církve přinesli oběť nejvyšší. Zlehčujeme buzeraci okresních a krajských církevních tajemníků, kterou pokorně podstupovali naši faráři (vikáři a presbyteři). Tito blázni pro Krista zajisté jako správní křesťané dokázali svým osobním trýznitelům odpustit. Můžeme se však „za ně“ s čistým svědomím zříci odškodnění za to, co zakusili? Říct jim, že to vlastně nebylo tak strašné? My, kteří se často nedokážeme zříci prázdných nevyužívaných kostelů, které jsme nepostavili, my, kteří se nedokážeme zříci „schránkových“ sborů, které by měly být sloučeny nebo zrušeny, se chceme zříci – řekněme si to otevřeně – nevelkých peněz, které nám stát dal s omluvou za křivdy, způsobené našim předkům?

Účel druhý a třetí: vypořádání majetkových vztahů a svobodné a nezávislé postavení církví

Tím, že církve přijaly plnění podle zákona o majetkovém vyrovnání, aktivně se podílejí na novém uspořádání vztahů mezi církvemi a státem na rozdíl od dob minulých, kdy církve více méně pasivně přijímaly to, co na ně komunistický režim uvrhl ve snaze je v duchu tzv. vědeckého světového názoru zcela zlikvidovat. V této souvislosti bych rád připomněl osobnost Pavla Šimka (1917–2003), synodního kurátora v padesátých a šedesátých letech, který naši církev před komunistickými zlotřilci všech stupňů statečně bránil, „bratra doktora“, jak se mu říkalo, který se v letech 1990 a 1991 významně přičinil o to, že hned po konci komunistické diktatury byly katolickým řeholním řádům a kongregacím vráceny kláštery, o které by se jinak mohly přihlásit až po roce 2012. A že to nebylo populární opatření, nemusím snad ani psát. Přesto bylo správné. My křesťané, a obzvláště my evangelíci, bychom se měli aktivně zasazovat o to, aby nás stát respektoval proto, jací jsme, a proto, koho následujeme. Buďme rádi, že stát v roce 2012 přistoupil k církvím jako k rovnocenným parterům.

Utápíme se v (utopistických) husitských ideálech, pokud odmítáme almužnu, kterou nám stát poskytl, protože nám ji poskytl právě stát, který je z tohoto světa (na rozdíl od nás?). Radujme se z toho, že máme jakž takž dostatečnou základnu pro nesmělý a opatrný start do období svobodné církve ve svobodném státě, i když velice brzy zjistíme (pokud jsme již nezjistili), že z našich kapes pro církev obětujeme daleko víc, než jsme pro ni dosud obětovali z kapes státních. Buďme rádi, že nám stát – výměnou za to, že od něj již nebudeme v zásadě nic chtít – vyplatí to, co nám je dlužen (aby ušetřil a nemusel nám nadále platit to, k čemu se kdysi zavázal). Vždyť si to spočítejme: za 2,27 mld. Kč bychom mohli postavit tak 30–35 bratrských škol. Nic víc, nic míň. A to jsme ještě nevyplatili mzdu kazatelům a ostatním církevním pracovníkům; o investicích, které přinesou církvi prostředky v budoucnu, vůbec nemluvě!

Účel čtvrtý: působení církví jako nezbytný prvek demokratické společnosti

Když slyším, že v České republice máme odluku, „otvírá se mi kudla v kapse“. Jakápak odluka? Odlukový stát existenci církví vůbec neuznává (např. Francie těsně po roce 1905), natož aby oceňoval jejich působení. Buďme rádi, že nám český stát dovolí, abychom vysílali naše kaplany do armády, věznic, nemocnic (kde o naše duchovní mají veliký zájem i ti, kteří s církví nemají nic společného), buďme rádi, že před svatbou v kostele nemusíme podstoupit sňatek na matrice. Ruku na srdce, dovedete si něco z toho představit před rokem 1989? Buďme rádi, že jsme toho svědky teď, i když není všechno ideální. A pokud nás někdo nenávidí proto, že děláme to, k čemu jsme byli povoláni, připomeňme si, koho se sluší poslouchat více než lidi.

Adam Csukás, právník