(ČB 1/2019) „Ale víte co? Uškrťte si babičku sami.“ Tuto větu se neodvážila říct Marie Svatošová sama. Cituje lékaře, který takto odpověděl rodině, jež si přála, aby nějak ukrátil umírání jejich babičky. Kniha Neboj se vrátit domů není jen o eutanazii, hospicech a umírání. Je to hlavně svědectví o tom, jak se člověk může nechat vést Pánem Bohem.
Poslechněte si článek:
Učit se, bejt hodná, žádný kluky
To je název první kapitoly. Dětství na statku ve Zbečníku u Hronova, později v Pěkově, kam se rodina Mariina tatínka-učitele přestěhovala. Volný čas, trávený venku s dětmi, pospolitost obce kolem loutkového divadla. Padesátá léta dětskou optikou. Plácek za školou se poté, co si lidé pořídili domů televizory, vylidnil. Dojíždění na zdravotní školu, studium medicíny. Práce v Semilech, pak praktické lékařství v Praze.
Manželství Svatošových zůstalo bezdětné, zato má Marie 62 kmotřenců a kmotřenek. Nejen za ně se pravidelně modlí, provází je. Umění doprovázet je jeden z mnoha Mariiných talentů, je i v názvu jedné z jejích knih: Hospice a umění doprovázet.
S umírajícími lidmi se Marie setkávala jako praktická lékařka hlavně při pohotovostních službách. Při rychlé návštěvě pohotovosti nebyl čas na hlubší rozhovory, paní doktorka ale nabízela, kdyby chtěli ti lidé mluvit i o něčem dalším, ať zavolají. A lidé to potřebovali a využili často.
Kapitola druhá: Nic, které si neumím představit
Setkání se smrtí. Ve 32 letech Marii zemřela při autonehodě o rok mladší sestra Jana. Zoufalství. Tragédie otřásla také Mariinou představou o Bohu. Víru vnímala do té doby jako „dědictví otců“, ale o Božím milosrdenství toho dosud moc neslyšela. Přísný soudce Bůh jí sebral sestru… Trvalo to nějaký čas, než našla pokoj, pokoj s velkým P. Bylo to jako když Ježíš utišil bouři na moři. A byl to opětovný začátek duchovního života. Lidem, kteří se děsí smrti a ptají se Marie, kde bere svůj klid, říká, že žije s Bohem. Pak zmlkne, modlí se a čeká na další otázky.
Dobrá smrt je taková, na kterou je člověk připraven. Proto se Marie každé ráno modlí za to, aby ani ona ani její drazí nezemřeli náhle, ale mohli umírat posilněni a očištěni svátostmi.
Vyčůrat, pomodlit a spát
Marie vyrostla v tradiční katolické rodině. Náboženství, kostel, zbožnost patřily a patří k jejímu životu stále. A tu svoji bezdětnost přijala jako Boží plán; její úkol od Pána Boha prostě bylo něco jiného. Farář, duchovní průvodce, zpovědník je v Mariině životě zásadní a nezbytná postava, dlouhá léta to byl páter Ladislav Kubíček. Kromě jiného měl velký dar dobré rady, pomohl dát dohromady i hroutící se manželství Svatošových. V roce 2004 byl Ladislav Kubíček na své faře zavražděn. A Marie Svatošová pak o něm napsala knihu vzpomínek Až k prolití krve.
Duchovní oporu nachází Marie také v kontemplativním řádu trapistů. Přijíždí sem na „duchovní obnovu“, na trapisty se obrací s prosbami o modlitby za mnoho lidí, kteří to potřebují.
Panno Maria, chceš hospic?
Název této kapitoly nás už přivádí k tématu hospiců, zároveň vypovídá o Mariině zbožnosti a hledání Boží vůle. Hned po Listopadu 1989 Marie Svatošová ordinaci praktické lékařky opustila a odešla pracovat do ústředí Charity, kde se zasadila o vznik sítě charitní ošetřovatelské služby. Později ji ale odtamtud vyhnali. Se skupinou dalších dvou lidí, myšlenkou hospice také zaujatých, založila poté občanské sdružení Ecce homo a pod jeho hlavičkou, s podporou a modlitbami mnoha lidí vznikl první český hospic, hospic Anežky České v Červeném Kostelci. Problémů i protestů třeba od sousedů bylo hodně, ale ukázalo se, že Pán Bůh hospic přece jen chtěl. Pár střípků z toho, co je v hospici důležité: Výběr personálu. Ten je třeba vymodlit. Kaple. Jednolůžkové pokoje s možností přistýlky pro příbuzné. „O čem hospic ve skutečnosti vypovídá? Nejde tam ani tolik o smrt a umírání, jako o co nejplnější život až do poslední minuty.“
Selhání zvané eutanazie
Některé z argumentů proti: Při možnostech současné medicíny pacient nemusí trpět nesnesitelnou bolestí. I pro pacienty trpící dušností je možná pomoc, přinejmenším léčba tlumící příznaky dušení a úzkost. Lékaři se nestali lékaři proto, aby lidi zabíjeli. Uzákonění eutanazie by vedlo k otupení lidského svědomí. Něco jiného než eutanazie je dystanazie, zadržovaná smrt – neukončení marné léčby. Právě dystanazie stála u kolébky hospicového hnutí.
Kdyby mi pan primář řekl pravdu
V této kapitole mluví Marie Svatošová o tom, proč a hlavně jak s pacientem i jeho rodinou mluvit o nemoci pravdivě. Ona sama nikdy lidem nelže. Jediné, po čem někdy sáhne, je zámlka, pravda dávkovaná po troškách. Sdělování pravdy o zdravotním stavu je pro vážně nemocného člověka důležité proto, aby mohl zemřít důstojně a pokojně, rozloučit se, usmířit s lidmi i s Pánem Bohem.
V posledních dvou kapitolách hovoří autor knihy Aleš Palán s Marií Svatošovou o některých lidech, kteří ji obklopovali. O manželovi, kmotřencích, blízkých přátelích, posluchačích jejích přednášek. Také o její další aktivitě, kurzech Alfa, které už 13 let organizuje ve farnosti v Řepích. Je to další možnost, jak s lidmi mluvit o víře, o naději, o Pánu Bohu. Proč to dělá: „Nerada bych se u posledního soudu dožila trapné situace, kdy by na mě 20 000 obyvatel našeho sídliště ukazovalo prstem: Tahle paní nás denně potkávala na chodníku, ale nic nám neřekla.“
Marie Svatošová nám v rozhovoru dala nahlédnout nejen do začátku českého hospicového hnutí. Hlavně byla ochotna mluvit o sobě a své cestě víry. Pro evangelíka místy až příliš katolické, ale živé, nosné, nakažlivé. Děkujeme!
Lenka Ridzoňová
Aleš Palán. Neboj se vrátit domů. Praha: Kalich 2018, 270 s.