(ČB 12/2018) Aleš Zapletal (1990) je porevoluční dítě. Na filozofické fakultě v Olomouci studuje v doktorském studiu obor České dějiny a externě spolupracuje s Ústavem pro soudobé dějiny na projektu Česká společnost a sovětská armáda. To je také téma jeho disertační práce. K tomu studuje dálkově evangelickou teologii, kde je ve druhém ročníku bakalářského studia. Vedle toho vyučuje francouzštinu, protože jako absolvent česko-francouzského gymnázia chce dobrou znalost tohoto jazyka předávat dál. Křesťanem se stal před pěti lety a jeho život nabral docela jiný směr.

Poslechněte si článek:

Jaké jste měl dětství?
Dětství jsem měl krásné. Prožil jsem ho v Olomouci. Často jsme jezdili za babičkou a dědou do Valašského Meziříčí. Jezdili jsme vlakem, a proto asi mám tak rád vláčky. Nikdy jsem se neptal, kdy už tam budem, naopak, bavilo mě to. Maminka byla s námi doma (mám ještě mladšího bratra) a vděčím jí za mnohé. Naučila mě poslouchat hudbu, předala mi vztah ke knížkám. Četla nám, zpívali jsme. Vztah mám i k výtvarnu a tvoření, ale na to nemám moc schopnosti.

Vyrůstal jste v nábožensky založené rodině?
To právě ne. Doma jsme měli takovou křesťanskou výchovu bez křesťanství. Naši se nám snažili předávat morální hodnoty – že se nemá lhát a ubližovat druhým, ale do kostela jsme nechodili. Snad na Vánoce, když jsme se šli podívat na jesličky. Naši mě nechali pokřtít v římskokatolickém kostele, to ano. Ale pak už nic. Jediné na co si pamatuji je, že jsme se na Štědrý den před slavnostní večeří modlili společně Otčenáš.

Kdy a jek jste se potkal s evangelíky?
Do evangelické církve jsem se dostal díky spolužákovi z již zmíněného česko-francouzského gymnázia. On mě jednou o prázdninách 2013 pozval, ať jdu do kostela s ním. Ptal jsem se: A co tam budu dělat? Nikdy před tím jsem na bohoslužbě nebyl. A on říkal: Budeš poslouchat. A to platí dodnes. Když přijdu do kostela, tak poslouchám. Cítím, že mě to rozvíjí a někam posunuje.

Co to pro vás znamenalo?
Měl jsem v té době kolem sebe víc věřících kamarádů. Vnímal jsem, že jsou věřící a zároveň, že to jsou moji přátelé, důvěřoval jsem jim. Tak jsem si říkal: Když oni mohou věřit v Boha, proč bych já nemohl taky? Před tím jsem si nemyslel, že by křesťanská víra byla něco pro mě.

Co je důležité pro vaši osobní zbožnost?
Hodně a často o tom přemýšlím. Život, který teď žiju, je s vírou nějak spojený. Promítá se do všeho, co dělám. Kdybych ze svého života teď odstranil víru v Boha a církev, tak by z něho moc nezůstalo. Důležitá je pro mě modlitba. Zpočátku jsem byl dost ovlivněný evangelikální zbožností, zažil jsem mládežnická setkání s modlitebními chvílemi a dosud je mi to blízké. Takže modlit se nahlas a svými vlastními slovy je pro mě přirozené, mám to rád. Ať už se modlím sám, nebo s ostatními v nějaké skupině. Důležité pro mě taky je prožívat a uvědomovat si vztah k Bohu, ke Kristu. Že to není jen věc nějakého intelektuálního přesvědčení, jak se dřív nešťastně říkalo – světonázoru, ale že to je vztah k někomu, kdo nás má rád. Nejspíš se to dá popsat jako vztah blízkého přátelství. Jednou jsem psal do Noty nebe článek o přátelství a tam jsem napsal, že mým nejbližším přítelem je Ježíš. Tak to prožívám a považuji za důležité. Ke zbožnosti patří také četba Bible a různých teologických děl. Od té doby, co jsem začal dálkově studovat teologii, mám dojem, že se můj osobní život více prolíná s vědeckým zkoumáním. A to je velice napínavé. Historie, kterou jsem vystudoval, mě taky baví, ale v teologii se vše propojuje, tam se cítím víc doma.

Takže vás studium teologie od víry neodvádí, jak je možné někdy zaslechnout?
Tak to určitě ne. Už předtím, než jsem šel na teologii, jsem díky kontaktu s křesťany různých proudů tušil, že potkám různé pohledy na mnohé věci. To se mi potvrdilo. Možná, že někoho taková pluralita od víry odvádí, nebo ho žene do pochybností, ale mě ne. Možná je to tím, že jsem co církve přišlý a nejsem zatížen žádnou církevní tradicí. Je pravda, že názorové střety kolem konkrétních věcí, zvláště mezi přáteli, nesu těžce a dřív jsem to prožíval ještě emotivněji, ale vztah k Bohu to neničí.

Je pro vás jakési souznění v těchto věcech důležité i v partnerském vztahu?
To rozhodně. Moje žena je z evangelického rodu. Nedovedu si představit, že bych měl nevěřící manželku, byť v praxi takový vztah asi může fungovat. Vidíme kolem sebe takové příklady. Pro mě je to ale opravdu nepředstavitelné.

A když to vezmu opačně: jak vaše původní rodina přijala do svého středu věřící křesťanku?
Moji ženu přijali moji nejbližší velice mile. No, ono to bylo ještě trochu jinak. Po nějaké době, co jsem začal chodit do kostela, se ke mně přidala moje maminka. Nyní navštěvuje v našem sboru Kurzy alfa. Táta do kostela zatím nechodí, ale když jsem měl u nás ve sboru kázání, přišel si mě poslechnout. Proti církvi je naladěný jen můj mladší bratr. Ale mou ženu přijal dobře.

Co bylo u vás rozhodujícím impulzem pro studium teologie, když už jste vystudovaný historik?
Těch impulzů bylo několik. Od začátku, co se počítám mezi věřící, mě teologie zajímala. Četl jsem Bibli, Luthera, Komenského. Dále mě velice inspirují faráři, obdivuji jejich schopnost kázat. Mezi faráři mám několik dobrých přátel, za to jsem velice vděčný, a ti mě v zájmu o teologii podporují. Dalším důvodem je, že naše církev potřebuje duchovní, tak bych do této služby chtěl taky jednou nastoupit. A konečně – perspektiva farářské služby a studium mezi spolužáky na evangelické teologické fakultě je ohromná věc. Mezi bohoslovci jsem našel společenství, jaké jsem doposud nikde jinde nepotkal. Je to nádherné. Třeba jazykové pobyty na začátku školního roku v Chotěboři, nebo Kontakt – akce pro mládež, na které se dnes už podílím organizačně. K práci faráře je zapotřebí Boží povolání. Jsem zdrženlivý v tom, že bych říkal, že takové povolání mám, ale velmi si přeji tímto způsobem sloužit Bohu a svým bližním a doufám, že se Pán Bůh k tomu přizná, že to uzraje a přijde.

Jak se cítíte ve sboru, v němž žijete?
Ve společenství mezi křesťany se cítím doma. Nejen v Olomouci, ale i mezi mládeží nebo kdekoli jinde. Jsem mezi přáteli. Otevírají se stále nové prostory pro setkávání s lidmi, chodím na pastorálky, jezdím na exercicie. Ačkoli jsem spíše introvert, získal jsem mnoho nových přátel. Myslím, že za těch pět let, co jsem věřící, jsem potkal více lidí, než za celý svůj předchozí život. A to by bez církve určitě bylo jinak. Včetně toho, že jsem zde potkal ženu svého srdce.

Které důrazy jsou pro vás důležité jako pro evangelíka? Pociťujete něco jakou evangelickou identitu?
Z důrazů je to jakási pluralita. Je výborné, že vedle sebe mohou existovat různé názorové proudy. Imponuje mně vysoká kultura dialogu, určitě vyšší, než je ve společnosti běžné. A zároveň zde mohou nalézt své místo lidé s netradičním pohledem, hledači, nerozhodnutí. Společenství a dobré vztahy se tady žijí a to je něco, co je hned vidět. To i mě přivedlo mezi evangelíky, když jsem hledal. A zároveň je tu prostor i pro individuální prožívání, hledání vlastních důrazů a tolerance k různosti.

ptala se Daniela Ženatá, foto tazatelka a Alena Zapletalová