(ČB 12/2018) Letošní rok si připomínáme sté výročí vzniku Československa a zároveň Českobratrské církve evangelické. Tato církev vznikla na Generálním sněmu v Praze ve dnech 17. a 18. prosince 1918, kde bylo usneseno, že po třistaletém násilném přerušení se evangelíci augsburského a helvétského vyznání vracejí k odkazu svých předků a k tradicím české reformace, husitství, církve podobojí a Jednoty bratrské. Vznikla tak Českobratrská církev evangelická, která se na sněmu přihlásila i ke Komenského Kšaftu, když se přihlásila k České konfesi z roku 1575, Rudolfovu majestátu z roku 1609 a Bratrskému vyznání z roku 1662.

Poslechněte si článek:

Církevní ústava byla státem schválena roku 1919 a tentýž rok byl parlamentem schválen zákon o založení Husovy československé evangelické fakulty bohoslovecké v Praze. Fungovalo prozatímní církevní zřízení, které vycházelo ještě z rakousko-uherského a které bylo nahrazeno novým až roku 1921.

Předsedou sněmu byl zvolen Václav Havelka z Čáslavi, který působil jako sborový a později i seniorátní kurátor. Na Staroměstském náměstí u sochy mistra Jana Husa měl projev i čáslavský farář František Kozák, který se o sjednocení zasloužil velikou měrou. Spolu s faráři Ferdinandem Císařem a Janem Pelíškem vydával časopis Hus, ve kterém myšlenky sjednocení propagoval. Ovlivnil též i významné osobnosti první generace církve: Františka Žilku, který v Čáslavi působil jako vikář, a Františka Bednáře, který v redigování časopisu Hus pokračoval. Farář reformované evangelické církve (tj. helvetského vyznání) Kozák s vilémovským farářem luterské evangelické církve (tj. augsburského vyznání) Rudolfem Petrem Lánym spolu založili roku 1912 kazatelskou stanici v Habrech, která byla společná pro obě vyznání. Po odchodu F. Kozáka na odpočinek roku 1925 byl R. P. Lány zvolen čáslavským farářem, v Čáslavi vydržel až do roku 1944. V Čáslavském seniorátu to nebyl ojedinělý příklad, v letech 1914 až 1916 byl postaven Jubilejní chrám mistra Jana Husa v Pečkách a farní sbor v Pečkách byl ustaven 26. 10. 1918 jako první spojený.

Čas velkých očekávání
Příští rok si budeme též připomínat 150 let od otevření čáslavského evangelického kostela. Kostel se začal stavět v době působení faráře Pavla Nešpora, v době velkých očekávání. Roku 1861 byl vydán protestantský patent, který zrovnoprávnil evangelíky s katolíky. Roku 1862 byl vysvěcen ve Zvěstovicích hřbitov a o rok později i hřbitovní kaple, kterou společně spravoval reformovaný sbor z Močovic (Čáslavi) a augsburský sbor z Opatovic. V kapli se konaly čtyři helvétské a čtyři augsburské bohoslužby ročně. Později kapli spravoval sbor ČCE ve Vilémově. Roku 1864 byl položen základní kámen evangelického kostela v Čáslavi, tehdy šlo velké procesí z Močovic, kde předtím sbor sídlil. Roku 1866 se zakoupil dům vedle kostela a upravil se jako fara, protože stará fara v Močovicích i s toleranční modlitebnou vyhořely. Tehdy sboru pomohla kazatelská stanice augsburského sboru v Opatovicích, která sídlila v hostinci Bílá růže (od sedmdesátých let do roku 1918 byla tato luterská modlitebna v Jablonského ulici). Kostel byl slavnostně otevřen 6. července 1869, při slavnostním obědě připil kolínský farář Čeněk Dušek se slovy „Na zdar národní církve!“

Osobnost Čeňka Duška
Byl to právě Dušek, který v Čáslavském seniorátu po sjednocení církve volal nejvíce. V Čáslavi a v Kolíně se projednávalo takzvané „Čáslavské církevní zřízení“ z roku 1877, které se v roce 1889 dostalo až na generální sněm ve Vídni, kde byl ale návrh většinou jediného hlasu zamítnut. Před generálním sněmem v prosinci 1918 se pořádaly takzvané „čáslavské konventy“; zmiňuje se o nich vnučka Josefa Součka i čáslavský kronikář Chramosta, který píše: „V září shromáždili se evangelíci z čáslavského kraje k manifestaci pro sjednocení a osamostatnění evangelických církví. Po slavnostním kázání faráře Rudolfa Lánye z Vilémova promluvil profesor Antonín Boháč z Prahy o neodkladném řešení této náboženské otázky.“ Čeněk Dušek byl tou dobou už vážně nemocen, zemřel 23. listopadu 1918, proto se již generálního sněmu účastnit nemohl, ale byl přítomen na sjezdu všech českých evangelických církví roku 1903, na kterém byla založena Kostnická jednota, tehdy sdružující Církev helvétského a augsburského vyznání a spolu s nimi Jednotu bratrskou a dnešní Církev bratrskou. Tyto dvě církve začaly v českých zemích působit po vydání protestantského patentu.

Prapůvodní myšlenky na sjednocení
Pro sjednocení vyznání byla důležitá i českobratrská tradice a obecně tradice české reformace. V šedesátých letech 19. století vydal první rozsáhlejší pojednání Heřman z Tardy. O osamostatnění církve se jednalo již revolučního roku 1848 a roku následujícího, tyto vlastenecké snahy podporoval i močovický farář Pavel Nešpor; z rodinných pamětí víme, že už jeho strýc Jan Nešpor si stěžoval na rozdělení českých evangelíků tolerančním patentem. Jan Nešpor, farář v Krabčicích, a Josef Nešpor, farář močovický a otec Pavla Nešpora, byli první generace českých reformovaných farářů. Myšlenky na sjednocení evangelíků jsou tedy staré jako toleranční patent, vždyť Josef II. vydal 10. června 1783 tento text: „Pokud se nějaký muž či nějaká žena nebo kdokoliv u vrchnostenského nebo krajského úřadu jako deista, israelit nebo jako takzvaný beran přihlásí, nechť se mu bez dalšího dotazování pětadvacet holí nebo karabáčem na zadek vysází a s tím nechť se pošle domů.“ Tak chtěl reagovat na přetrvávající sektářství a na lidi, kteří se tolerančnímu patentu nechtěli podřídit, a chtěli vyznávat víru předků. Původně hanlivé označení „berani“ vzniklo již za rekatolizace a označovalo paličaté evangelíky, ti to ale vykládali tak, že věří v beránka Božího. Toto pojmenování vydrželo dodnes podobně jako úsloví, že je něco pevného jako helvetská víra.

Pavel Dočekal