(ČB 11/2018) Přísně vzato vznikla Českobratrská církev evangelická v prosinci 1918, jenže skutečná hodina zrodu udeřila 15. 2. 1921. To totiž probíhalo sčítání lidu, které rozhodlo o náboženské mapě právě vzniklého Československa.

Otázka zněla: Dojde k náboženské revoluci, která dovrší politickou a sociální přeměnu předchozích napínavých let? Přírůstky členstva čekaly obě nově vzniklé církve – Českobratrskou evangelickou i Československou; přestup z církve římské měl právě zrcadlit události předchozích měsíců a dní. Rozsáhlá agitace,

Poslechněte si článek:

o níž jeden presbyter znechuceně prohlásil, že mu připomíná předvolební boj, vzbuzovala u publicistů, duchovních nebo politiků naději duchovní obrody národa. Pak byly zveřejněny výsledky. Národ zůstal katolický, trochu nacionálně husitský a 80 tisíc lidí našlo svůj domov v ČCE. Co bylo příčinou tohoto „neúspěchu“? Šlo opravdu pouze o nacionální třeštění?

Velké naděje
Česká duše byla před tři sta lety ujařmena, psalo se v rozhodném roce 1920. Obraz Čechů, kteří tajně, když se nikdo nedívá, za soumraku nebo potmě, čtou za svitou loučí po otcích zděděné knihy – Bibli kralickou, díla Komenského nebo zpívají evangelické písně, nabýval barvotiskových kontur. Četba, která formulovala české dějinné povědomí, vytvářela na začátku století veliké naděje, spjaté s nově nabytou svobodou v republice Československé.

Tomáše Garrigue Masaryk, ale i protestantští duchovní liberálního střihu nebo socialisté se těšili, že první sčítání lidu v samostatném státě roku 1921 s dominancí římskokatolické církve na našem území skoncuje. Masaryk ve svém konceptu počítal s další reformací, která by národ dovychovala politicky i mravně a jejím praktickým vyjádřením by byla změna statistického poměru mezi nekatolickými denominacemi a církví římskou. Co tím myslí, zveřejnil ve svých pracích //Česká otázka// a //Jan Hus// nebo ve slavném projevu na Kozím Hrádku – Masarykovi šlo o obnovení náboženské opravdovosti, střízlivosti, kterou poznával u své ženy a kterou přisuzoval Českým bratřím. Víra měla mít rozsáhlé sociální a politické následky, měla vymizet nevzdělanost. Na polemickém poli se s Masarykem utkal především prof. Pekař a například v Českých Budějovicích katolický Hlas lidu.

V evangelickém tisku, zejména v revue Kalich a v periodiku Kostnické jiskry, se objevují ještě před vypuknutím Velké války články, které popisují potřebu znovu přivést národ a zejména jeho venkovské vrstvy zpět k dědictví Husovu, tedy, ze svého pohledu, k hlubšímu poznání evangelia. Na neštěstí, právě kulaté výročí smrti českého reformátora, s nímž si tyto kruhy spojovaly největší úspěch, bylo zastřeno hrůzami válečného běsnění na frontách světové války. Právě sčítání lidu bylo podle evangelického tisku oním časem na reparát.

Jak dopadlo sčítání
První, druzí i třetí byli ve svých očekáváních zklamáni – očekávaný exodus, ať už k evangelíkům, nebo k bezvěří, se nekonal. Sčítání lidu 15. února 1921 ukázalo, že většina národa zůstává v církvi římskokatolické. K Českobratrské církvi evangelické se přihlásilo „pouze“ 231 000 obyvatel, což sice znamenalo nových 80 000 členů a vyvolalo v církvi problémy organizační i teologické, ale prostě nešlo o návrat k Husovi, který předpokládal například Dr. Antonín Boháč, statistik, mimochodem organizátor sčítání a přitom člen synodní rady ČCE a zapálený přispěvatel do Kostnických jisker. Největší vzrůst členství zaznamenala nová Církev československá, která umně spojovala nacionální étos, republikánské zásady a římskokatolickou liturgii s modernistickým pojetím církve. Jejích 523 000 členů pocházelo zejména z českých zemí.

Po zveřejnění výsledků se rozhostily rozčarování, zklamání nebo taktní ticho. Přes tyto pocity, které autoři článků ve všech typech tisku, církevního, politického nebo periodického, vyjádřily velmi opatrně, šlo v roce 1921 o největší procentuální změnu vyznání obyvatel země od časů třicetileté války.

Situace v jižních Čechách
Věnujme se v následujících řádcích oblasti jižních Čech, která spolu s Plzeňskem zaznamenala největší vlnu přestupů k víře českobratrské. A navíc, je to kraj Husův, Chelčického… Porovnáme-li výsledky všech okresů, největší úspěch zaznamenala antiklerikální hnutí v českých zemích. Z církví byla na prvním místě Církev československá s výjimkou Plzeňska nebo některých jihočeských okresů, v nichž se musela dělit o prvenství jen velmi těsně s Českobratrskou církví evangelickou. Shromáždění lidu, články, plakáty s expresivními texty o hazuce, kterou bratr Čech má shodit a vyvléci z jařma církve, která národu spolu s Vídní tolik uškodila, platily zejména na městské obyvatelstvo, dělnictvo a střední inteligenci. Podrobným výzkumem se podařilo zjistit, že přestoupivšími v průmyslových centrech, v Plzni nebo v Českých Budějovicích, jsou lidé, kteří opustili rodnou vesnici a do města se přistěhovali za prací. Jde o kvalifikované dělníky, učitele, nižší úředníky. Na začátku 20. století se tito lidé etablovali v novém prostředí, odmítli svou předchozí religiozitu a hledali novou, modernější, otevřenější i „bratrštější“: Podíváme-li se na některá jihočeská místa podrobně, uvidíme v případě Jindřichova Hradce, že jde o přistěhovalce z tradičních oblastí tolerančního evangelictví na hranicích dnešních jižních Čech a Vysočiny. V jihočeském regionu se před první světovou válkou průmyslově rozvinula ještě další dvě města – České Budějovice a poté teprve Tábor. Zajímavá je v případě těchto sídel přímá úměra mezi počtem a velikostí továren, migrací za prací a vznikem sborů a počtu jejich členů. Není nemístná úvaha, která spojuje opuštění konzervativního venkova a stěhování do liberálnějšího města s výší dosaženého vzdělání a změnou konfese.

Na venkově se mnoho nezměnilo
A venkov samotný? Zde nové členy mohla přičítat zejména Československá církev, ale ani její nárůst nebyl tak masivní. Soustředíme-li se na místa, kde měla na venkově největší nárůst členů církev českobratrská, zjistíme, že šlo především o malá městečka s řemeslnou výrobou, kde se mísil venkovský a městský styl života; jako klasický příklad může posloužit západočeská Kdyně.

Probuzení evangelíků v Maršově
V jižních Čechách se nachází pouze jedno místo, které se uvedeným charakteristikám vymyká. Obec Maršov, ležící na Táborsku na křižovatce silnic z Tábora do Želče a z Malšic do Plané nad Lužnicí. Adresáře popisují její skladbu velmi střízlivě. Žije zde 181 obyvatel, domů je 35, do školy chodí dvě třídy dětí, funguje zde spolek hasičů, obchod, pohostinství, kovářství a záložna. Vesnici ovládá deset selských rodů, největší hospodářství patří panu Josefu Janouškovi. V onom osudném roce se obec neliší od ostatních ani náboženskou skladbou, ve vsi žijí pouze dva evangelíci. V roce 1924 měla maršovská kazatelská stanice již 32 členů a v roce 1930 46 členů. Čím si lze vysvětli nárůst členů Českobratrské církve evangelické právě v Maršově? Je možno zmínit obětavou práci diakona (pomocného duchovního) Františka Lutovského, jenž se podílí především na sociální činnosti v obci. Je možno mluvit o vlivu nedalekého sboru v Soběslavi, který je znám svou agitační činností, podpořenou penězi i úsilím továrníka Dlouhého, o ní bude ještě řeč. Ale zřejmě nejdůležitější bude rodová tradice, která se v jedné rodině přesouvá z generace na generaci, jde o tu jednu rodinu se dvěma evangelíky, jíž se daří přesvědčit další o původně evangelické minulosti obce, v níž nalézají Bibli ze 17. století, zřejmě Kralickou, doplňovanou zápisky kronikáře. Evangelický živel v obci se rozpomíná na svou minulost, spojenou s hrdostí či nezdolností. S trochou nadsázky lze říci, že v Maršově došlo ke ztotožnění obrazu evangelíka, jak byl znám z dobové literární produkce, s příslušností k Českobratrské církvi evangelické.

Závěr: Hledání nového duchovního domova
Přestupové hnutí je v české odborné literatuře spojováno především s náboženským nacionalismem, ale jak předchozí řádky ukázaly, byl by to pohled jednostranný, i když z dobové rétoriky pochopitelný. Podobně je to i u „antikatolických kořenů“ přestupu, a i tento důvod byl významný. V předchozích řádcích byly tyto pohledy doplněny o sondu do sociálního zázemí lidí, kteří se rozhodli najít nový duchovní domov. Jejich hledání bychom měli vzít vážně, právě tak i rezonanci doby, která byla v tolika ohledech přelomová. Byla to doba, naplněná exaltovaným očekáváním nového věku, který přinese volnost, rovnost a bratrství – právě poslední heslo Francouzské revoluce našlo odpověď v českých duchovních dějinách.

Richard Vlasák, historik a teolog
(redakčně kráceno)