(ČB 11/2018)
Jaký je cíl tohoto velikého projektu?
Jedná se o založení evangelické základní školy v Brně. Oficiálně se jmenuje Škola příběhem – církevní základní škola, obvykle jí ale říkáme Filipka, neboť sídlí v Brně na Filipínského ulici. (Více o Filipce na www.skolafilipka.cz nebo na Facebooku.)

Co vás přivedlo na myšlenku založit školu?
Jsem učitelka na gymnáziu, můj manžel je zástupce ředitele na střední škole, mezi nejbližšími členy rodiny máme čtyři další učitele. O školství tedy – troufám si říct – vím poměrně dost. Jsme také rodiče tří dětí – vidíme to tedy i z druhé strany. Čím déle jsem učila, tím více jsem vnímala, že některé věci lze v rámci existující školní instituce „opravit“ jen velmi těžko.

Poslechněte si článek:

A postupně jsem zjistila, že podobný pohled sdílí spousta dalších kolegů i odborníků na školství. Po mnoha více nebo méně marných pokusech řadě lidí připadlo efektivnější založit školu novou než opravovat ty stávající. Inovativní školy (různého zaměření, úrovně a kvality) začaly vznikat jako houby po dešti. Toto hnutí jsem se zájmem sledovala.

Co vám na českém školském systému vadí?
Ony těžko měnitelné systémové problémy, které ve školství vidím, mohu zmínit jen stručně a výběrově: česká škola je dosti rigidní, jen velmi pomalu reaguje na turbulentní dobu, která na vzdělání klade nové nároky. Učitel, který chce učit nově a zajímavě, často naráží na odpor všech zúčastněných (kolegů, rodičů, dokonce i dětí). Mety, kterých děti dosáhnou, jsou více odraz jejich rodinného zázemí než působení školy. Začleňování různě znevýhodněných dětí jde velmi ztuha a pomalu – přitom je to často tak potřebné! Tyhle moje výtky ovšem neplatí generálně – je samozřejmě velké množství učitelů i celých škol, které odvádějí výtečnou práci.

A jak jste přišla na myšlenku školy církevní?
Jako češtinářka jsem mohla posoudit úroveň textové gramotnosti dětí, přicházejících na gymnázium ze základních škol – někdy je tak nízká, až se toho člověk leká, zvlášť když uváží, že žijeme v době, která klade obrovské nároky na schopnost lidí rozumět informacím a vyhodnocovat je (zvl. ve sféře občanské). Naproti tomu jsem v tomto směru sledovala jazykovou vyspělost u dětí, které prošly církevním prostředím. A tam někde mě to napadlo: naše církev má ve velké úctě slovo, má na vysoké úrovni zpracovanou didaktiku katecheze a materiály pro nedělní školy, má bohatou zkušenost s prací s dětmi, např. na táborech, stěžejní nástroj v této práci je vyprávění příběhů a rozvíjení tvořivosti a citového života dětí. Má tedy jakési, byť svým zaměřením specifické, vzdělávací „know-how“. Nadto má také obrovskou vzdělávací tradici, její přínos pro společnost v minulosti do velké míry tkvěl právě ve vzdělávání. Jednota bratrská na tomto poli vykonala dílo, které významně ovlivnilo budoucnost celého národa. Zdálo se mi, že toto je tradice zavazující. Přesto má naše církev jen jednu jedinou základní školu (kromě speciálních škol diakonických) a pět středních a vyšších škol. A přitom svou „základku“ má dnes kdekdo – např. naše nejbližší škola v Židenicích je scientistická(!). Sledovala jsem vznik různých zajímavých inovativních škol a po několik let jsem svým přátelům a hlavně lidem ze sboru stále dokola vyprávěla, že by bylo dobré další evangelickou školu založit. Trvalo to tak dlouho, až této myšlence postupně přišli na chuť a začali mě v tom povzbuzovat. Ve chvíli, kdy se pro ni vnitřně nadchl i můj muž, bylo rozhodnuto: Zkusíme to.

Jak jste se dozvěděli o možnosti čerpat z peněz vyčleněných na Diakonické a rozvojové projekty?
Dozvěděla jsem se o tom od jednoho z členů našeho staršovstva, jmenovitě od bratra Klimka, který náš sbor zastupoval na konventu. Upozornil mě na školení, které probíhalo kterousi červnovou sobotu v roce 2017 v Blahoslavově domě v Brně pod vedením synodního kurátora, bratra Vladimíra Zikmunda.

Kdo sepsal a podal žádost o grant?
Napsali jsme jej společně s mým manželem, který měl s podobnými žádostmi více zkušeností. Letošní granty už z větší části ležely na mě, muž mi pomáhal hlavně s rozpočty.

S jakými potížemi se potýkáte?
Za prvé se potýkáme se spíše malým zájmem o Filipku mezi lidmi z církve – jen těžko například hledáme spolupracovníky. Přitom ten záběr práce je opravdu velký. A pak, s ohledem na velikost projektu se také potýkáme s nedůvěrou, zda se celá věc podaří, a s určitou celkovou skepsí. To druhé bývá někdy příčinou toho prvého. Ale jak práce postupuje, oboje se pomalu mění k lepšímu.

Jak to vypadá v praxi?
V červenci loňského roku jsme požádali synodní radu o souhlas s tím, že bychom učinili pokus založit školu pod hlavičkou Evangelické akademie. V září 2017 jsme podali žádost o podporu z grantového systému Diakonických a rozvojových projektů, která nám byla přiznána. Z těchto peněz zatím proces vzniku školy a aktivity s tím spojené financujeme. Ke konci září jsme potom podali žádost o registraci školy na ministerstvo (resp. žádost byla podána jménem církve, protože ona je zřizovatel školy). Největším úskalím se zdála být povinnost získat pro provozování školy vhodné prostory. Pak se ale objevila možnost pronajmout si od radnice v Židenicích polovinu staré školní budovy, kterou uvolňovala zde sídlící vyšší odborná škola. Když jsme tedy ministerstvu doložili vhodnou adresu, museli jsme získat potvrzení z hygieny, že prostory odpovídají všem požadavkům vyhlášky. To znamenalo zrekonstruovat hygienické zařízení; rekonstrukci jsme hradili z církevní půjčky. Vše se podařilo v nutném termínu, a k 1. 9. 2018 vstoupil v plnou platnost zápis Školy příběhem do Rejstříku škol u MŠMT, což znamená, že škola plnohodnotně existuje.

Jaký bude další postup? Kdy přivítáte první žáky?
Nyní tedy máme, lapidárně řečeno, budovu, IČO a nárok na státní dotace. Otevřít pro děti plánujeme od 1. 9. 2019. Já od 1. 9. tohoto roku pracuji pro Filipku na půl úvazku, díky podpoře z grantu DaRP: starám se (za vydatné pomoci mého muže) o budovu školy, o vybavení, vstupuji do jednání s vedením Evangelické akademie, s radnicí a s dalšími subjekty. Především ale usiluji dát dohromady pedagogický tým, ale také tým dalších podporujících spolupracovníků, jako např. fundraiserů apod.

Co děláte pro to, aby se Filipka dostala Brňanům do povědomí?
Snažíme se na školu upoutat pozornost veřejnosti, a tak získat budoucí žáky (což se daří poměrně velmi dobře). Naposledy jsme například pořádali na školním dvoře moštování, které bylo hojně navštíveno nejen lidmi z husovického sboru, z přítomných přibližně sta lidí dobrou polovinu tvořili neznámí návštěvníci, převážně rodiny s dětmi z místní čtvrti – Židenic. Řada z nich se přišla s novou školou seznámit a deklarovali zájem umístit k nám své děti. Měli jsme z toho velkou radost.

Není poloviční úvazek na začátku málo? Vždyť současně učíte jinde…
Naštěstí na to nejsem sama – ovšem můj muž a ostatní kolegové zatím pracují dobrovolnicky. Práce je to pestrá a tvořivá, obhospodařuji také sociální sítě (opět za účelem PR pro školu) a píšu granty. Navázala jsem spolupráci s grafikem, který nám navrhl vizuální styl, zřídili jsme dočasný web. Zůstává mi ale velmi málo času na přípravu koncepce školy. Chceme ji sice tvořit společně s celým týmem (už jsme k tomu uspořádali letní víkendové soustředění a několik dalších setkání), ale do podoby sepsaných vzdělávacích dokumentů ji musím dovést sama a pro samé technikálie a shánění peněz se k této důležité práci nemůžu dostat.

Jak budete řešit finanční nároky, které jsou ještě před vámi?
Peněz budeme potřebovat ještě hodně, protože prostory školy je třeba vevnitř renovovat. Kromě toho má škola velké nároky na vybavení; stále nám chybí – jen výběrově: velmi nákladné vybavení jídelny a výdejny, šaten, různý školní nábytek, hudební nástroje, sportovní náčiní, kopírka a další věci. Chceme také revitalizovat školní dvůr a zřídit zde hřiště. Proto jsme letos podali další žádosti o podporu z grantového systému DaRP, ale pokoušíme se žádat i jinde. Založili jsme nadační fond, který vyhlásí veřejnou sbírku. Chystáme hithitovou kampaň. Výhodou našeho projektu je, že až škola začne, bude mít další finanční nároky výrazně menší – registrace v Rejstříku škol totiž znamená, že máme nárok na státní dotace, které získáme s příchodem dětí. Dotace pokryjí většinu nákladů, další chybějící peníze budeme vybírat od rodičů formou nízkého školného.

Je s tím vším moc papírování?
Je, ale nesouvisí s grantem. Byrokratická procedura je i zakládání (a provozování) školy, bez papírů to nejde. Ale co se týče grantu, ten je naopak relativně dostupný, vyplnění formuláře je poměrně snadné a věřím, že i vyúčtování zvládneme bez větších problémů.

A jaká je vaše nejvyšší meta?
Hodláme bojovat o to, abychom s Boží pomocí vybudovali dobré dílo, které bude naší církvi sloužit ke cti.

Ruth Konvalinková