(ČB 11/2018)
Co jste ve sboru cítili jako potřebné?
Poněvadž jako farářská rodina bydlíme na faře, já vidím jako zásadní to, co se děje tady. Jako společenství máme závazek se o faru nejen starat, ale též ji co nejvíce využívat k růstu společenství a službě potřebným. Jako nejvíce potřebné tedy vnímám využívat společné prostory fary co nejvíce a vhodně k tomu upravit podmínky. Hlavou mi běží otázka: Jaké o sobě vydáme svědectví, když někoho nového na faru pozveme?

Poslechněte si článek:

Jak jste se dozvěděli o možnosti čerpat z peněz vyčleněných na Diakonické a rozvojové projekty?
Neustále sledujeme, co se po odluce od státu v církvi děje, a proto víme, že je nejvyšší čas připravit se na samofinancování. Na využití těchto peněz mě upozornila aktivní sestra od nás ze sboru, která pomáhá s naším nynějším projektem.

A jak vás napadl právě tento projekt?
Já jsem měla zkušenosti ze setkávání maminek v našem předchozím sboru, k tomu pár kontaktů na maminky s podobně starými dětmi. Na začátku jsme byly my dvě, postupně jsem zkusila pozvat další známé i mimo sbor, někdo jiný pozval zase své známé a kupodivu se náš seznam rozšířil až na nynějších deset maminek. Projekt jsme nazvaly Maminky v akci.

Kdo sepsal a podal žádost o grant?
Sepsání a podání žádosti jsem si vzala na starosti já, ale rozhodně to není ta nejdůležitější část. Organizování stavebních prací jsem přenechala své kolegyni, která se v tom lépe vyzná. Pomáhají nám ještě další bratři a sestry ze sboru, bez kterých by vše neproběhlo tak hladce a kterým bych takhle chtěla poděkovat.

S jakými potížemi jste se potýkali nebo potýkáte?
Na faře jsme se pustili do zásadních stavebních oprav – výměna elektroinstalace, oken, topení a podlahy v místnosti pro děti. Potíže byly hlavně s termíny řemeslných prací a s tím, aby na sebe správně navazovaly.

Jak ta setkání probíhají?
Začali jsme v původních, neupravených prostorách, ještě před vyhodnocením podané žádosti. Brala jsem to jako přípravu, abychom nejprve vytvořili nějakou základní skupinu maminek. Nebylo jasné, zda bude o schůzky zájem; nějaký čas jsme se scházely i u nás v bytě. Nyní jsou stavební práce hotové, promýšlíme a nakupujeme vybavení do dětské herny. Chceme, aby tam děti našly něco nového, co doma nemají. Nejvíce však sázíme na to, že síla setkávání není ani tak ve vybavení a prostoru, ale ve společenství, kterému Bůh žehná.

Jaký je ohlas ve sboru?
Lidé jsou rádi, že se na faře „něco děje“, i když sami přímý užitek z dětské herny (zatím) nemají. Díky podpoře z DaRP se sbor rozhodl i k dalším změnám, které přispěly k zútulnění fary. Snaha využívat společné prostory na faře pro setkávání dává vědět o tom, že sbor chce a má co nabídnout.

Je s tím moc papírování?
Je to tak akorát. Pořádek musí být.

Hodláte se v budoucnu pustit do něčeho podobného?
Pro příští rok jsme se rozhodli o finanční podporu z DaRP opět zažádat; chceme rozšířit možnosti fary tak, aby při větších setkáních bylo možné vařit v plnohodnotné kuchyni, což zatím nelze.

Zdeňka Plecháčková, paní farářová z Bukovky
ilustrační foto: Zuzana Capoušková