(ČB 10/2018) Ladislava Moravetze zná dnes v naší církvi opravdu hodně lidí. Není divu. Vědí ale všichni o jeho původu? Vědí, že se narodil v Rumunsku? Ladislav pochází z Velkého Pereku (rumunsky Peregu Mare), národnostně smíšené vesnice s významnou českou komunitou, ležící na západě Rumunska, při hranicích s Maďarskem. Já a můj muž známe Ladislava dávno, dlouho předtím, než se objevil v České republice a než se v ČCE tak proslavil. A já jsem ho viděla poprvé na Pereku na svatbě, mohlo to být tak před 20 lety.

Poslechněte si článek:

Svatba na rumunském venkově a zrovna tak ve vesnicích u rumunských Čechů většinou netrvá jen jeden den. A téměř nepřetržitě se na ní hraje. Začíná se českými dechovkami, ale s postupujícím časem se víc a víc prosazuje rumunský živel a začíná to vřít. Místo pozounu nastupuje tarogáto… Hraje se a hraje, a tancuje! Rychle a ještě rychleji, dokola, dokola… Muzikanti se přes den trochu vyspí a jede to nanovo. Tak právě takhle Ladislav v Rumunsku žil a v místním prostředí nasával hudební vlivy nejen české, ale také rumunské, maďarské, srbské a kdoví jaké ještě. Muzikant tělem i duší – doslova.

Vystudoval přitom střední průmyslovou školu strojní, na hudební pedagogickou fakultu v Temešváru ho po maturitě však nepřijali. Pak tedy na základní škole u nich na Pereku jeden rok učil fyziku, chemii a hudební výchovu a rád na to vzpomíná. A tím jeho rumunská éra končí. Je ženatý, s ženou Ester mají 14letého syna Matyáše.

Kolik umíš řečí?
První byla čeština, mateřština. Ve třech letech, když jsem šel do školky, přibyla rumunština. A pak, zcela přirozeně, do mě samy lezly jazyky další, setkával jsem se s nimi na ulici odmala – maďarština, trochu němčina, rusínština. My jsme jako úplně malé děti mluvili spolu tak, že jsme slova z těch různých jazyků míchali úplně jakkoliv. Dnes je samozřejmě na prvním místě čeština a skoro na stejné úrovni němčina, pak rumunština – ta trochu upadá jen proto, že ji málo používám. Maďarštinu mám rád, mám kolegy, se kterými si odborně píšu vždycky jen maďarsky. A pak ještě francouzština – ze základní školy, je to už dost zasuté, ale šlo by to rozpohybovat.

První třída na Pereku byla česká?
Do školy jsem šel myslím v roce 1979, škola byla rumunská. Ale můj otec ještě chodil na prvním stupni do české školy, a děda tenkrát do maďarské. My jsme měli ve škole češtinu dvě hodiny týdně. Slováci měli zase slovenštinu, Němci němčinu.

Jak ses vlastně dostal do Čech?
Na hudební fakultu v Temešváru mě nepřijali. Když tedy v roce 1991 vznikla v Kroměříži Evangelická akademie, strašně moc mě to lákalo. Přihlásil jsem se na obor církevní hudba a katecheze a přijali mě.

A tvá původní rodina zůstala celá v Rumunsku?
Ano, rodiče i sestra s manželem, všichni jsou na Pereku. Sestra a její muž se tak rozhodli, jsou tam spokojeni, živí se zemědělstvím. Pro mě je to ale nepochopitelné.

Proč?
Mě to vždycky táhlo jinam. Vadil mi komunistický režim, byl určitě horší než ten český. A etnické otázky, které se mě týkaly, nebyly v pořádku ani po revoluci. Rumunské úřady vůbec nebraly v potaz, že jsem Čech. V dokumentech jsem měl uvedeno „rumunský občan“. Národnost se nebrala v úvahu a to mi vadilo. A vždycky ve mně bylo, že domov mám jinde. Možná něco jako Izraelité v babylonském zajetí. A k tomu ta železná opona. Žili jsme těsně vedle Maďarska, kam jsme ale nesměli. Na hranici šikana, děsné fronty… Do Maďarska se utíkalo! Musím ale říct, že vůči Rumunům jsem nikdy necítil nějakou nenávist, ani vůči jiným národům. K tomu určitě přispívalo to multietnické žití u nás na Pereku. Bylo velmi mírumilovné.

Ale můj hlavní argument, to byla nemožnost v Rumunsku studovat. Dostat se už jen na střední školu bylo strašně těžké. A vysoká – to už vůbec. Jenže já jsem o vzdělání moc stál, ve škole jsem byl rád, zajímalo mě leccos – dějiny, fyzika, matematika, samozřejmě hudba… Přitom mi bylo jasné, že v žádném z těch oborů nemám nejmenší šanci.

Na co všechno vlastně hraješ?
První nástroj, od dětství, byl akordeon. Od 13 let jsem hrál v kostele na harmonium a od 15 jsem pak hrál už v taneční kapele zvané „Riziko“na klávesy. Když nám pak z kapely odešel trumpetista, emigroval do Německa, naučil jsem se za dva týdny na trubku. Hru na trubku jsem pak studoval Kroměříži. A ovšem povinný klavír, ten se pro mě stal pak zajímavější než ta trubka. Navíc po čtyřech letech konzervatoře jsem začal mít potíže s nátiskem, přední zuby se začaly viklat, musel jsem skončit. A v té době naši školu navštívili z církevní hudební školy v Berlíně a nabídli pro jednoho studenta stipendium. Tak takhle jsem se dostal do Německa.

Kolik let jsi v Německu strávil?
Původně to bylo na rok, mně se to ale velice zalíbilo, požádal jsem tedy o prodloužení a mohl jsem tam zůstat ještě druhý rok. Po dvou letech jsem získal akreditaci na místo církevního kantora. Moje nadšení pro věc ale spíš pořád rostlo, a tak jsem se rozhodl zkusit přijímací zkoušky na Vysokou školu umění v Berlíně, zároveň jsem dělal zkoušky na církevní hudební školu v Halle. Přijali mě na obě, ale rozhodl jsem se pro Berlín – kvůli profesorům, které jsem znal a vážil jsem si jich. Byla to pro mě velká čest – z velkého počtu uchazečů přijali tři a já patřil mezi ně. Takže jsem tam vystudoval potom ještě celou Akademii.

Nelákalo tě v Německu po škole zůstat?
Působil jsem jako varhaník a jako kantor ve dvou farnostech. Bylo to úžasné, ale já jsem prostě cítil potřebu vrátit se domů, i když německý protestantismus je velice podobný tomu českému, i když mám rád němčinu, německou kulturu a v evangelické církvi v Německu se cítím také doma. Ale nechtěl jsem být pořád v exilu, chtěl jsem domů, a to pro mě znamená do Čech.

Jak jsi přitom stihl vojnu?
Já jsem na vojně nebyl! V době, kdy bych byl měl jít, jsem byl stále student. To studium se pak protáhlo na deset let a mezitím byla revoluce, systém se v Rumunsku změnil podobně jako tady, armáda je dnes profesionální. Tak jsem se tomu vyhnul. To je mé největší vítězství.

Odkdy jsi vlastně ženatý?
My jsme se brali ještě jako studenti, v září roku 1999, a bylo to v době, kdy jsme byli oba v Německu. Má žena studovala varhany na JAMU v Brně a na tu berlínskou vysokou hudební školu ji pak přijali také, skoro tři roky jsme tam byli spolu.

Po návratu jsi tedy už začal jako církevní kantor?
Vraceli jsme se v roce 2001. Synodní rada se rozhodla zřídit místo kantora v době, kdy já jsem byl v Berlíně ve čtvrtém ročníku Akademie. Byl vyhlášen konkurz, ten jsem vyhrál a německá škola mi vyšla pak velice vstříc, umožnili mi udělat zkoušky o půl roku dříve, což bylo sice dost šílené, ale podařilo se to a mohl jsem na to místo nastoupit včas. Tenkrát mi velice vyšli vstříc také synodní senior Pavel Smetana i synodní kurátorka Lydie Roskovcová. Pavel Smetana to místo vlastně zřizoval tenkrát už podruhé a tak trochu na můj popud.

Co bylo pro tebe při tom definitivním příchodu do České republiky nejtěžší?
Měl jsem určitě štěstí, že jsem nešel na konzervatoř do velkého města. Díky Kroměříži se totiž má integrace velice usnadnila, od začátku jsem se tam cítil dobře. A to nemám na mysli jen tu pracovní stránku, své kolegy, ale taky církev! Na faře u manželů Horkých jsem byl pořád, připadal jsem si v podstatě jako jejich syn. Vozili mě po různých sborech, vystupovali jsme s všelijakými soubory všude možně. Myslím, že pro integraci je moc důležité, když se člověk v tom novém prostředí věnuje pořád tomu, co ho zajímá a co umí; když má na co navázat. Já jsem tím pádem vždycky cítil, že díky muzice tady budu doma, možná víc než tam, kde jsem se narodil.

Ale co ty obvyklé nesnáze – cizinecká policie, trvalý pobyt, neřkuli občanství, to s muzikou nic společného nemá a potká to každého, ne?
Zase jde o tu Kroměříž. Oddělení cizinecké policie, to byl jen jeden pán, kterého jsem znal, na první pohled bylo jasné, že si jsme sympatičtí. Ale co mi strašně vadilo – pro české úřady jsem byl Rumun. Měl jsem maturitu na české škole, aprobaci pro výuku hudby na české základní umělecké škole, k tomu české jméno! Kdyby říkali rumunský občan, tak budiž, ale ne Rumun! S čím jsem se ale opravdu potýkal, to byla později otázka občanství.

Za jak dlouho jsi občanství získal?
Po návratu ze studia v Německu to trvalo ještě čtyři roky. Měl jsem za ženu Češku a tehdejší zákon umožňoval v takovém případě výjimku. A ta se nakonec, ale až po konkrétním zásahu, stala: Pomohl mi Pavel Smetana, který se znal s Cyrilem Svobodou, tehdy poslancem, ten prý o tu výjimku požádal. Když mi pak u nás v Bystřici pod Hostýnem v roce 2005 dekret o udělení občanství předávali, bylo to, jako bych se znovu narodil.

Co všechno teď děláš? Působíš dojmem, že se nezastavíš.
Celocírkevní kantor jsem od roku 2001. To je hlavní zaměstnání. Dále působím jako externí učitel na dvou konzervatořích, v Kroměříži a v Olomouci. Pak jsem už několik let delegát Evropské konference pro evangelickou církevní hudbu. Na to jsem velice hrdý. Jsem hrdý Evropan. A mám rád pedagogiku, pořádám proto taky různé kurzy. Školení hudebního personálu, sbormistrovské kurzy. To mě moc těší, kurzy jsou pořád plné. Pak ještě vedu Seminář pro církevní hudbu Evangelické akademie. Samozřejmě jde i o činnost tvůrčí – pořád něco píšu, dělám aranže… S tím souvisí práce na novém zpěvníku. A nakonec bych rád zdůraznil osvětu. Přes církevní tisk, pomocí návštěv ve sborech – ať už jde o písně z toho nového zpěvníku, nebo obecně o určité směřování církevní hudby,

V noci spíš? Nebo se ti ta všechna práce honí hlavou?
Spím dobře. Jediná výjimka se týká toho, když opravdu komponuju. Vzpomínám, jak jsem psal Reformační concertino pro Husovské slavnosti v roce 15, bylo to včetně partů pro jednotlivé nástroje, napsal jsem to za dva týdny. Tehdy spát moc nešlo. Tvorba – to je velmi specifická disciplína. Člověk je potom v takovém „jiném stavu“, je to jakoby agonie, mozek pracuje nějak jinak. Svých studentů improvizace se vždycky ptám – už tě ty myšlenky, ty noty pronásledují? To je dobré znamení.

Kde se vůbec vzalo tohle tvé výjimečné hudební nadání? Máte hudebníky v rodině?
V rodině z tatínkovy strany vládla vždycky velká láska k muzice. No ale k jaké? Když odešli do Rumunska z Čáslavi a Kolína, znali akorát českou dechovku; a potom kostelní zpěv. Dědeček byl klarinetista, hrál v české dechovce 60 let. Z vážné hudby znal a bral jedině tak valčíky Johanna Strausse. Když viděl v televizi Beethovenovu symfonii, kterou dirigoval Karajan, vždycky říkal – „škoda jim ty inštrumenty“.

A co váš syn? Tam už je ten genetický vklad jasný, ne?
Vztah k hudbě má jasně odmala. Už prenatálně, když má žena hrála na varhany. Matyáš hraje na klavír, věděli jsme, že ho to bude bavit. Ale taky u toho někdy byla vařečka. Neposedné dítě musí mít řád, i při hraní na nástroj. A myslím, že se to povedlo. Má už za sebou i nějaké soutěže, dokonce získal velmi dobré ocenění. To jsou pro něho velké stimuly. A hraje opravdu těžké věci, takové, s kterými se absolvuje na konzervatoři.

Víš o něčem, co bys rád ještě v budoucnosti dělal?
Rád bych zvládal pořád všechno to, čemu se věnuju teď. Nemusím napsat devět symfonií, nemusím obletět svět. V těch oborech, které učím, je pořád třeba vymýšlet něco dalšího. Nikdy není hotovo.

Já si myslím, že s hudbou je to jako se silnou zamilovaností, je to mocná touha, velká vášeň. Když to nastoupí, nejde odolat, nedá se s tím nic dělat. I když je to dřina, člověk zblbne a nemůže už z toho ven. A chci mít přitom pocit naplnění. Bez toho to nejde.

Jana Plíšková; foto: D. Ženatá a archiv ČB