(ČB 10/2018) Naše nesnáz spočívala v tom, že jsme postupovali podle předpisů. Podali jsme žádost o trvalý pobyt na velvyslanectví ČR v Bukurešti, přijeli jsme do Čech s vízem k trvalému pobytu, jenže na cizinecké policii v Semilech nám to změnili na pobyt dlouhodobý. Tak jsme pobyt museli každý rok prodlužovat, a to se všemi formalitami a poplatky. Zároveň nám úřady dávaly nahlas najevo, že pro ně jsme cizinci (Rumuni) jako všichni ostatní. To bylo absurdní, když v té době do Rumunska šly nemalé peníze na pomoc banátským Čechům.
Poslechněte si článek:
My jsme to zvládli a byli jsme šťastní – byli jsme mladí, měli jsme malé děti. Jen měl ten návrat zbytečně hořkou pachuť. Pravda je, že se situace asi po deseti letech změnila, na Hradě ještě byli někteří „sluníčkáři“ a této absurdity si všimli. A na ministerstvu zahraničí byl také nějaký pan Plíšek a ten se zasadil o změnu formálního přístupu k cizincům s českým původem. Avšak ani já s Marjánkou ani naše děti bychom nic neměnili.
František Šubert, Rovensko, Rumunsko
Už na Ukrajině a pak i v Čechách jsem těžce nesl, že český stát nás bere jako občany cizího státu, nikoliv jako krajany nebo zahraniční Čechy (jak to bylo za první republiky)! Kladně ale hodnotím vztah ČCE k potomkům českého pobělohorského evangelického exilu v zahraničí (Polsko, Ukrajina), zejména vyzdvihuji zásluhy „potulného kazatele“ Petra Brodského, který by si zasloužil vysoké církevní vyznamenání. Jeho činnost bych přirovnal k činnosti bratra faráře Rudolfa Šedého! Za problém jsem považoval nedůvěru kolegů v práci (jsem z východu, mysleli si, že budu krást).
Alexandr Drbal, Bohemka, Ukrajina
Osobně pro mě nic. Narodila jsem se v české vesnici, všichni moji předkové byli Češi, doma se mluvilo česky. Svoji češtinu jsem zlepšila na univerzitě, na kurzu v Dobrušce, na metodickém kurzu českého jazyka v Praze a při komunikaci s hosty z ČR. Co se týče České republiky, vždycky jsem měla pocit, jako kdybych tam už kdysi dávno bydlela, cítím se tady jako doma. Spíš jsem měla obavy kvůli dětem, aby se co nejdříve integrovaly. Přijela jsem do ČR v roce 2015 s celou rodinou, čtyřmi dcerami a třemi vnuky. Od roku 2009 v Praze bydlí syn s rodinou. Ale všechno dopadlo dobře, protože už před příjezdem do ČR jsme přesně věděli, co chceme a kam chceme a co je v první etapě nejdůležitější. Žijeme v Praze, dcery pracují, vnuci studují.
Ludmila Bobrovská, Bohemka, Ukrajina
Český jazyk je můj mateřský jazyk, takže v tohle směru to bylo docela lehké, jsem se dokázala domluvit o čemkoliv. Díky podpoře ČCE jsem jezdila do ČR na dětské tábory, takže viděla jsem, jak to tu chodí, takže věděla jsem, co mě čeká. Velkou podporu jsem získala u bratra faráře Filipa Susy, který nám uvěřil a pomohl s ubytováním. Těžší bylo najít práci, prostě jsme Ukrajinci. Manžel Nikolaj, ten měl to mnohem těžší, nevěděl jazyk a domluvit se bylo fakt těžké, obzvlášť v práci. Ale ministerstvo zahraničí má kurzy českého jazyka pro cizince, je to zdarma. Pak byla spousta úředních věcí, které jsme si museli zařídit sami, což i pro mne bylo překvapením, kolik všeho člověk musí vědět, kam musíme jít, proč se to nebo to musí platit. Ale jsme vděčni všem, kdo měli s námi trpělivost a snažili se nám vysvětlit nebo poradit.
Marina Provazníková, Veselynivka, Ukrajina
Do ČR jsme se s manželem přestěhovali před dvěma lety. První těžký krok byl to rozhodnutí o přestěhování. Zatím, když už jsme přijeli, velký problém byl kvůli jazyku, naše čeština bohužel není dokonalá, setkávali jsme se s pohrdáním, protože jsme cizinci. Pak byl, možné říci, největší problém najít bydlení. Zase kvůli tomu, že jsme cizinci, že není žádná jistota, že vše se bude včas platit nebo vůbec platit nájemné. Ale naše integrace do české společnosti byla usnadněna mnoha dobrými lidmi, i evangelíky, kteří nám hodně pomohli. A já modlím se Bohu o jejich zdraví.
Olga Kolodčevská, Oděsa, Ukrajina
Pro mě bylo nejtěžší opustit rodiče, kamarády, příbuzné, všechno to, na co jsem byl tak zvyklý. Když jsem ale přesídlil do České republiky, vlastně se mi nestýská. Mám spoustu nových známých, oženil jsem se a mám se dobře. Nejdůležitější je, že za ty tři roky, co v ČR jsem, se můj život zlepšil daleko víc než za těch 27 let, co jsem byl doma.
Dimitrij Gorbunov, Veselynivka, Ukrajina
JPl