(ČB 6/2018) Na konci dubna jsem se vydal se svým kamarádem na pouť na horu Říp. Mnoho lidí se mě ptalo, proč právě Říp. Zpočátku jsem nevěděl, co odpovědět. Kdybych zvolil pouť do Santiaga de Compostela, bylo by to všem jasné bez dlouhého vysvětlování. A tak jsem popravdě říkal – na Říp jdu proto, že jsem tam nikdy nebyl. Pro mě samotného ale měla být pouť příležitostí k tomu, abych si uspořádal myšlenky a odpočinul si. Ale dopadlo to trochu jinak.

Poslechněte si článek:

Krok za krokem pro mobilní hospic
Dva dny před odchodem jsem se rozhodl, že svoji pouť spojím s podporou Domácího hospice Vysočina. Budu se snažit získat od dárců peníze na nové auto – co metr mé pouti, to jedna koruna na auto pro hospic. Tím jsem získal dostatečný argument pro všechny, kteří se mě na důvod cesty ptali.

V průběhu cesty jsme s kamarádem vedli debaty o tom, co všechno lidé z hospiců dělají. A já si uvědomil, že by bylo dobré, aby i tato moje pouť ještě více otevřela téma smrti a umírání v domácím prostředí. Tedy téma, kterému se většinově vyhýbáme, protože nám v plnosti ukazuje hranici našeho pozemského života. Stejně jako narození. A rozdílnost mezi vznímáním těchto dvou hraničních událostí je něčím, co mě v průběhu cesty donutilo zamýšlet nad tím, proč je důležité, aby u rození i smrti člověk nebyl sám.

Jako je dnes běžné, že otcové chodí k porodu, kde je jejich jedinou a nejdůležitější rolí držet svoji milovanou ženu za ruku a posilovat ji svojí přítomností, stejně důležitá je tatáž podpora nejbližších u lůžka umírajícího. Z průzkumů, který pro domácí hospic Cesta domů dělala agentura STEM, vyplývá, že doma si přeje zemřít 78 % lidí, většina z nich však zemře v nemocnicích nebo v jiných zařízeních. Proto bych byl rád, aby se veřejnost dozvěděla o tom, že po celé naší republice funguje řada kamenných, ale i mobilních hospiců, jejichž zaměstnanci jsou schopni poskytnout nepřetržitou zdravotní i sociální pomoc nejenom umírajícím, ale i jejich rodinným příslušníkům.

Rychlost dnešní doby
Putování na Říp mi přineslo také spoustu setkání s historií naší země. Z malé vesničky Studnice u Nového Města na Moravě, odkud jsem vycházel, jsem překročil čtyři řeky – Sázavu, Vltavu, Berounku a Labe. A prošel jsem řadu měst a míst, z nichž některá jsou spjata s důležitými okamžiky našich národních dějin – Polná, Havlíčkův Brod, Blaník, Konopiště, Karlštejn, Lidice, Buštěhrad a nakonec samotná hora Říp.

Říká se, že krajinu nejlépe poznáte, když půjdete pěšky, a to můžu potvrdit. Máte možnost vnímat jedinečnost míst a lidí v reálném čase, nikoliv zrychleně. Při pouti nespěcháte; když je špatné počasí nebo vás bolí noha, prostě se zastavíte a necháte čas přirozeně plynout. Jedna věc se nepovede, na nějaké místo se nedostanete – nevadí, jdete jinudy.

A přitom si uvědomíte jak rychlé je tempo, ve kterém žijeme – cestu dlouhou necelých 300 kilometrů jsem šel devět dní a doma jsem byl vlakem zpátky za čtyři hodiny.

Důležité je také, že víc poznáte sebe sama a lidí, které potkáváte nebo se kterými jdete. Já jsem šel s kamarádem; často jsme se dohadovali, ale vždycky jsme se dohodli. Vždy se ukázalo, že zvolená varianta byla v daný okamžik správná. A když jsme v neděli 29. dubna stanuli za zvuku zvonů z rotundy sv. Jiří na Řípu, s radostí jsme se objali.

Překvapení na závěr
Moje putování má dohru. Řada lidí mě totiž sledovala na sociálních sítích a již v průběhu cestu mi posílali prostřednictvím výzvy na portálu darujme.cz příspěvky. Po návratu domů však za mnou chodili s penězi i další. Nejvíce na mě zapůsobil desetiletý školák Dan. Moji pouť na Říp sledoval, shodou okolností v té době slavil narozeniny. A své kamarády vyzval, ať mu nenosí žádné dárky, ale přinesou mu drobný příspěvek na auto pro hospic. A podařilo se mu, i s přispěním rodičů, vybrat deset tisíc korun! Když mi obálku s darem předával, byl jsem dojat a Danovi jsem slíbil, že ho novým autem svezu.

Petr Hladík, ředitel Domácího hospice Vysočina, o.p.s.