(ČB 6/2018) Církev a majetek. Věčné téma. Své by o tom mohli vykládat už bibličtí jeruzalémští, které nakládání s majetkem dovedlo na okraj nouze. Téma majetek církve bylo jedním z jazýčků na vahách revolucí či reformací. I v současnosti je to téma k veřejné diskusi (viz o náhradách za církevní majetek). Věčné téma!
Poslechněte si článek:
Otázka církevního majetku je sice pro vnější svět lákavá a zajímavá, ale její podstatný význam je vnitřní. Tam má být brána vážně. O to víc zaráží, že najdeme sbory, kde se nechtějí o penězích bavit, protože „se to nedělá“, nebo své stavební a investiční záležitosti rozpočtují mimo běžný rozpočet sboru, aby nebylo vidět, kolik kam investují.
Možná by bylo jednodušší zaujmout radikálnější postoj. Peněz i majetku se maximálně zříct. Bohoslužby můžeme konat u studánek a v zimě si vybereme pár drobných na pronájem nějaké té stodoly. Jenže ať jde o majetek, jídlo, nebo dopravu, radikální askeze už není v módě. A tak ta původní otázka, o kterou běží, by spíše byla – jak pečovat o to, co máme. Navíc, když už tu máme ty statky po předcích, že?
Církev není zrovna vzor hospodáře. Forbes o ní asi moc článků nenapíše. Přesto by se mohla nějak selsky zamyslet nad tím, co znamená být dobrým hospodářem. Dobrý hospodář ví, jak má velké pole i stodoly, ví, v jakém jsou stavu, a především se dívá dopředu. Má dobře rozmyšleno, čeho chce dosáhnout, a podle toho se rozhoduje. A je otázka, jestli se dá počítat za dobré rozmyšlení, když se peníze ukládají do štrozoků, zatímco kostely a fary nám padají na hlavu. A teď do toho uvažování přijde ještě to biblické „ještě této noci…“ a je jasné, že církev dobrý hospodář být nemůže. Ale skutečně nemůže?
Řešením jalového uvažování o majetku (a konec konců i nakládání s ním) je vrátit se k původní verzi té v titulu modifikované hamletovské otázky. Církvi má v první řadě jít o to „být“, a v tomto majetek žádnou roli nehraje. A když skutečně bude církev církví (nejlépe tou Kristovou), vyřeší tím víc otázek než jenom otázku majetku.
Štěpán Brodský,
foto Robert Průcha