(ČB 12/2017) ČCE a Senát Parlamentu ČR uspořádaly 20. října v prostorách historické budovy Senátu konferenci k 500. výročí reformace s názvem Martin Luther pro dnešek. V úvodu Daniel Ženatý vyjádřil naději, že konference pomůže rozeznít minulost tak, abychom ji zaslechli i v současnosti.
Martin Wernisch, docent z katedry církevních dějin, v přednášce s názvem Martin Luther a české země tento vztah ilustroval na několika postavách českých církevních dějin. Z dávnější historie záměrně vybral postavy méně známé. Například v roce 1524 napsal Luther do pražské šatlavy útěšný dopis Burianu Sobkovi. Sobek byl vzdělaný právník, který se během svých studií ve Wittenbergu stal oddaným Lutherovým stoupencem. V Čechách pak překládal a šířil jeho myšlenky a dílo a rád překládal jeho expresivní výrazy podobnými jazykovými obraty. Tak se objevilo například označení „biskupové olejem špikovaní“. Sobek byl pak nazýván „doktorem Špikem“. Z doby o mnoho pozdější zmínil Wernisch Lutherem ovlivněného Gustava Adolfa Skalského, prvního pražského profesora praktické teologie a děkana nově vzniklé teologické fakulty.
Knihy
Na konferenci byly také představeny nové knihy o Lutherovi. O většině z nich jsme v Českém bratru psali. V panelu se představili autoři, resp. překladatelé nebo editoři některých z nich: Albrecht Beutel, Ondřej Macek, Petr Gallus, Jaroslav Vokoun, Martin Pietak a Martin Wernisch. Moderátor konference Oliver Engelhardt je zpovídal mj. z toho, co je k postavě a dílu Martina Luthera přivedlo. Pro O. Macka to byla bytostnost, s jakou se Luther teologii věnoval, jak zápasil se stíny a ďábly a jak pozitivně se snažil Pána Boha představit. Jaroslav Vokoun, autor knihy Martin Luther, finále středověké zbožnosti zmínil, že sice v novověku žijeme „jako by Boha nebylo“, nicméně zbožnost, pět set let staré niterné zápasy mnicha v klášteře a jeho boj s ďáblem nás stále oslovují, protože podobně zápasíme doteď.
Po obědě následovala přednáška profesora Albrechta Beutela z teologické fakulty v německém Münsteru. Na začátku se zeptal: Můžeme ještě dnes jako Němci nebo jako evangelíci říkat „náš Martin Luther“? Ne, nepatří nám. Snažme se o porozumění v širším kontextu.
Několik myšlenek z Beutelovy přednášky:
– Známe Luthera docela dobře, ale on neznal nás. Proto nám na některé otázky nemůže dát odpověď. Spíš než hledat v jeho díle odpovědi na naše problémy je třeba se učit myslet jeho způsobem a přitom hledat odpovědi vlastní.
– Všechny Lutherovy spisy nemají stejnou váhu. Nejsou součástí vyznání, nejsou závazné. Například na Lutherově spisu proti židům nic dobrého nenajdeme.
– Máme dvě uši, ale jen jeden jazyk. Proto máme víc naslouchat než mluvit.
– Umění života u Luthera vychází z umění umírat. Člověk se nemá fixovat na poslední hodinu. Myšlenka smrti má být podle Luthera zapracována do celého života.
(Více z myšlenek A. Beutela najdete v recenzi jeho knihy Martin Luther – Uvedení do života, díla a odkazu.)
Panelová diskuse
Konference byla zakončena diskusí „Martin Luther pro dnešek“, diskusní panel tvořili historik Jaroslav Šebek, evangelický farář a profesor Teologické fakulty v Českých Budějovicích Jaroslav Vokoun, emeritní biskup František Radkovský a biskup SCEAV Tomáš Tyrlík. Martin Vaňáč v diskusi citoval výrok Hanse Künga o tom, že bychom neměli připomínat M. Luthera, pokud nás to nepovede ke sjednocení církví, a zeptal se, co by se muselo stát, aby ke sjednocení došlo. Biskup Radkovský myslí, že sbližování není možné skokem, vzdalování trvalo 450 let, od druhého vatikánského koncilu k pomalému sbližování dochází.
Na závěr? Podle profesora Beutela nevíme, jak by svět vypadal, kdyby Martin Luther nežil, jistě by však byl chudší. My bychom byli chudší. Bohatší jsme dnes díky člověku, který žil, přemýšlel, zápasil, věřil a modlil se před pěti sty lety.
Lenka Ridzoňová, foto Jana Vondrová