(ČB 10/2017) O česko-sudetoněmeckých vztazích budu vypovídat subjektivně. My Češi je totiž považujeme za problematické. Milujte. Odpouštějte. „Ale ve vztahu k sudetským Němcům? To přece nejde jen tak!“ slyším reakci.

Znám mnoho sudetských Němců, mám je ráda a vážím si jich. Vyrostla jsem v jejich kraji (narozena 1952), v odcizenosti. Dole v Herlíkovicích (po válce součást Vrchlabí) jsme neměli ani tušení, že nad lesem existují ještě Hořejší Herlíkovice s kostelem a že to celé byl kdysi Hackelsdorf. Nevěděli jsme nic. Nic o tom, že „lágr“ u Labe byl za války pobočkou koncentračního tábora

Poslechněte si článek:

Gross-Rosen ve Slezsku a že v něm po válce byli krátce drženi Němci ze „Špindlu“, než na ně přišla řada v transportu z vrchlabského nádraží. Nebyl nikdo, kdo by nám něco řekl o bývalé škole, obchodu, mlýnu a hospodách, o obyvatelích teď prázdných chalup, rozsetých po úbočí Žalého, do kterých jsme nahlíželi okny. Nevěděli jsme nic ani o sobě navzájem, vždyť každá česká rodina přišla po válce odjinud a mezi lidmi za socialismu obecně vládla nedůvěra. A všechno bylo „po Němcích“ – i stůl se židlemi v obýváku, i postele v ložnici, i kožešinový límec, který měl liščí čumák a zapínal se na knoflíček. My děti jsme sdílely obraz nepřítele: ve vzpomínce šťourám s ostatními klackem v jámě plné suchého listí – třeba tam je mrtvý Němec?

Texty historika Jána Mlynárika (za socialismu pod pseudonymem Danubius) mi později pomohly otevřít oči. Píše i o tom, že život v Sudetech leckterým přistěhovalým Čechům nepřinesl štěstí. Krev tvého bratra ke mně volá ze země. Mohu to dosvědčit na příkladu vlastní rodiny i rodin příbuzných, kteří po Němcích dům „zabrali“. Věříte v sílu kletby?

Druhý konec oblouku mého života: začátkem září 2017 jsem podruhé na (každoročním) setkání německých rodáků z bývalého okresu Hohenelbe/Vrchlabí v Marktoberdorfu (jejich „kmotrovském městě“) v Bavorsku. Hodně těch lidí znám, mám mezi nimi přátele. Jsou to srdečné vztahy lidí, kteří mají společné cosi podstatné: prostor domova, zájem o tento kraj. Hodně z nich je vůči Čechům natolik empatických, chápavých a vstřícných, až jim někdy musím oponovat. Naopak já sama jsem si vědoma toho, že se do nich dokážu vcítit, že stojím prakticky na jejich straně. Nejenom proto, že jsem germanistka a můj bývalý muž je sudetský Němec. Pro mě jsou sudetští Němci ti, kteří si vytáhli „kratší konec“ – jako nedobrovolná menšina za první československé republiky, jako „kanónenfutr“ pro Hitlera na východní frontě, jako oběti plošného vyhnání z Československa po válce, i jako nevítaní, pohrdaní uprchlíci v poválečném rozbitém Německu. V občasných diskusích s Čechy, zastánci odsunu, říkám sobě i jim: Jak bychom se asi chovali my, kdybychom byli na jejich místě? Jak by se naše společnost rozvrstvila?

Zdá se mi, jako bychom – když nasloucháme svým touhám – opravdu vstupovali do skutků, které jsou pro nás připraveny. Tak mi bezprostředně po revoluci v rámci Občanského fóra bylo dopřáno být při navázání kontaktů a spolupráce s „Heimatkreisem Hohenelbe“, domovským sdružením bývalého vrchlabského okresu. Už začátkem 90. let byly na programu jednání zastupitelstva města Vrchlabí stanovy spolku, který měl provozovat česko-německé středisko setkávání ve Vrchlabí a jehož členy měl být i Heimatkreis a město Marktoberdorf. Byli jsme tenkrát moc rychlí, veřejnost na to nebyla připravena, středisko ve Vrchlabí nevzniklo. Ale radost z osobních kontaktů s lidmi, kteří tu mají své kořeny a své srdce, zůstala.

Zdrojem podobné radosti se mi později stalo mé členství ve spolku SEM (Spolek evangelické mládeže) Přátelé Herlíkovic. Od té chvíle, kdy jsem na Kunzárně (jedné z chalup Horského domova v Herlíkovicích, 25 let zavřené a určené k demolici) natřela své první okno, mě ten „barák“ drží, drží mě filosofie tohoto spolku (souznící s „Přáteli Bolkova“ i mnoha dalšími sdruženími v Sudetech).

Herlíkovice – místo, které ani náhodného návštěvníka neošálí: ano, z Herlíkovic ten starý, kdysi pulzující život s jejich obyvateli odešel. Jsme tu my, Češi, a snažíme se v tomto prostoru žít, navázat svoji přítomnost na kořínky minulosti. Proto tematické česko-německé týdny v návaznosti na výročí kostela, proto péče o kostel i snaha o záchranu Kunzárny, proto snaha o vyčištění německého hřbitova ve Strážném, proto odhalení pomníčku špindlerovským Němcům zastřeleným v květnu – červnu 1945 či pamětní deska vrchlabskému rodákovi Viktoru Kuglerovi, „spravedlivému mezi národy“, který za války v Amsterodamu pomáhal ukrývat rodinu Anne Frankové. Abychom my sami měli život, život v plnosti.

Vaši starci budou mít sny. I já – počítajíc se už ke starým – mám sny: že jednou najdeme Gottfrieda a Günthera Fischerovy, vnuky majitele „Kunzárny“ Laurenze Fischera, kteří ve svých dvou a čtyřech letech v květnu 1946 spolu s matkou a prarodiči dům opouštěli. Že přijedou, my jim ukážeme Kunzárnu a řekneme: váš dům. Nebo že na vrchlabském nádraží bude umístěna deska na památku 40 000 německy mluvících obyvatel vrchlabského okresu, kteří v letech 1945–1946 nastoupili do „odsunových“ nákladních vagónů.

Mám před očima i desku se jmény padlých a pohřešovaných z obou světových válek na herlíkovickém kostele. Aby jejich jména zůstala zachována. Mám přání, aby výuka dějepisu už nekončila druhou světovou válkou a aby z našich škol vycházeli lidé, kteří nebudou snadno manipulovatelní. I docela reálné přání chovám: aby Česká republika konečně přistoupila na dohodu s Německem o péči o válečné hroby, přičemž válečnými hroby se v terminologii dohody rozumí i hroby civilistů, kteří zahynuli v důsledku války v době poválečné. Tuto dohodu podepsaly prakticky všechny evropské země, včetně Slovenska a Polska.

„Všechno se vyřeší, až vymřou,“ shrnul svůj názor na projednávanou problematiku jeden známý. Ano, jen výjimeční lidé se dokážou přenést přes svůj vlastní stín. A Češi i čeští Němci jsou – chtě nechtě? –ve svých pozicích „zakopáni“. Nemluvím o německé vině, ta k mým zátěžím nepatří. Leží na mně vina mého národa, selhání mých předků, byť by spočívalo jen v tom, že – neučinili nic. „Je těžké chovat se lidsky v době lidem nepřátelské a nedat vzniknout novým křivdám,“ říká farář Erich Busse z Drážďan, pro kterého je smíření Němců s Poláky i Čechy celoživotním úkolem.

V rozhovorech, které jsem vedla s krajany v Marktoberdorfu, se opakoval tentýž motiv, tatáž touha: Rozetnout ten věčný kruh, kruh akce a reakce, křivdy a odplaty. Ingrid Mainert, důvěrnice rodáků z Vrchlabí, povoláním psycholožka, a s vysokou schopností empatie, mluví o potřebě mediátora – stejně jako třeba při manželských sporech. I ona je proti Benešovým dekretům („Kdo by proti nim nebyl!“), ale uvědomuje si, jak komplikovaná záležitost to pro Čechy je. Mají však naši političtí představitelé, konající od voleb do voleb, vůbec vůli tuto záležitost řešit? Nezáleží i na nás, na jednotlivcích? Nikdo přece nejsme čistě soukromá osoba, jsme součástí celku v historické době, se svou vlastní zodpovědností. Jako křesťané se přece nemusíme a nemáme pohybovat v bludném kruhu. Máme být živými rybami, plujícími proti proudu. Není tím nejpovolanějším mediátorem Duch Boží?

Ten můj známý měl trochu pravdu, i když asi jinak, než myslel: Až už žádní námi vyhnaní sudetští Němci nebudou, pak teprve přijdou. Vrátí se ve své kultuře a literatuře, kterou začneme objevovat. Budou se otvírat památníky a muzea (jistě časem i ono tak dlouho plánované česko-německé muzeum v Ústí nad Labem), bude se oceňovat práce mnoha generací Němců na kultivaci krajiny, budeme hledat jejich stopy. A v Praze se bude konat velká, hojně navštěvovaná výstava s krátkým názvem: ODSUN. To už ale nebude o tom pravém smíření a odpuštění.

Hana Jüptnerová, Vrchlabí
foto Jan Kirschner