(ČB 10/2017) Před třinácti lety otřásla naší veřejností zpráva ze severních Čech o brutální vraždě jednoho starého kněze. Dopustili se jí dva mladíci, jeden z nich nezletilý, jen proto, že jim na zábavě došly peníze a farář je přistihl na své faře při pokusu o krádež. Dostali vysoké tresty. Ten mladší z nich po deseti letech vyhledal vězeňského kaplana. Setkal jsem se s ním a vyslechl jsem jeho příběh. O tom, jak tomu knězi ministroval, on ho zval na faru a dával mu drobné. O tom, jak se oné osudné noci vyděsil, když ho kněz přistihl při činu, a ze strachu, že se na něj bude zlobit, ho raději ubil k smrti.

Poslechněte si článek:

O tom, jak ho vězeňský život naučil hrát si na siláka a vytěsňovat vše, co mu připomínalo minulost. O tom, jak ho po deseti letech dohnaly výčitky svědomí, jak nemohl v noci spát, protože se mu ve snech opakovalo to, co spáchal.
Věděl, že získá pokoj jen tehdy, když získá odpuštění. Tušil, že od lidí čekat odpuštění nemůže, ale zároveň se o to chtěl pokusit. A pak mu zbýval Bůh.

Od dětství v něho věřil, jen se od něho po onom činu odvrátil, protože se ho bál. Teď začal zjišťovat, zda pro něho ještě existuje naděje. Existovala, ale cesta k ní byla dlouhá. Napřed musel přijmout plnou odpovědnost za svůj zločin. Přečetl si životopis toho kněze a zjistil, že byl velká osobnost. To ho zabolelo ještě víc. Pak se chtěl setkat s člověkem, který byl zavražděnému nejblíž, a projevit před ním svou lítost. A pak se potřeboval omluvit církvi, protože věděl, že kněz byl osobou veřejnou a že jeho ztrátou utrpěla celá církev. To všechno udělal. Teprve potom cítil dostatek odvahy, aby požádal o odpuštění Boha. Přijal svátost smíření, dostal rozhřešení. Zlé sny se ztratily.

Tíha prolité krve
K tématu smíření a odpuštění v případě velkého zla spáchaného na druhém člověku může být tento příběh dobrou ilustrací. Lidé, kteří se dopustili vraždy nebo vážného ublížení na zdraví, mají častěji sklon k lítosti a touhu po odpuštění než ti, kdo někoho okradli nebo podvedli. Prolitá krev zanechává v paměti i ve svědomí pachatele velmi silnou stopu. A právě zjištění, že odpuštění od lidí nemůže být úplné, někdy člověka až k Bohu přivede (takových lidí je ovšem mezi odsouzenými jen velmi malá část).

Kaplan má v těchto situacích nezastupitelnou úlohu. Boží odpuštění nemůže ve věznici žádný jiný pracovník pachateli zvěstovat. A přitom to je někdy to nejdůležitější, co on potřebuje. Až v této práci jsem plně docenil originalitu evangelia ve srovnání s ostatními světonázorovými systémy. Radostná zvěst o Bohu, který „tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ (J 3,16), to je jediná odpověď, ve které mohou ti, kdo se dopustili velkého zla, najít naději a odvahu k dalšímu životu.

Před Bohem jsme si všichni rovni
V rámci letošního jubilea jsem vězňům promítal životopisný film o Martinu Lutherovi. Většina diváků byli muži ze sociálně slabých vrstev, kteří si odpykávali tresty za krádeže nebo obchodování s drogami. Skončili ve vězení, protože neměli dost peněz na to, aby vyrovnali své dluhy nebo aby si platili špičkové advokáty. Dobře rozuměli informaci o církvi, jejíž představitelé zneužívali svého postavení k ovládání chudších vrstev. Viděli v tom analogii současné politiky a byli rádi, že dnešní církev už tak nejedná. Ale hlavně jim bylo blízké Lutherovo poselství: že Boží milosrdenství si nelze koupit, že je dostáváme všichni zadarmo, na základě své víry. Že před Bohem jsme si nakonec všichni rovni. A že na tom někdy může být lépe chudý zlodějíček, který sedí ve vězení a lituje svých hříchů, než bohatý korupčník, který si užívá svobody a moci a o Boha se nestará.

Úkol pro vězeňského kaplana
Pokud ovšem někdo uvěří evangeliu, smíří se s Bohem a změní své smýšlení, může ho čekat další nesnáz. Když dosáhl odpuštění, chápe, že by měl Bohu zůstat věrný. Jenže on toho není schopen. I po hlubokém prožitku konverze v něm zůstávají staré modely myšlení a jednání. Kdo řešil po celý život všechny problémy fyzickou silou, neumí je najednou řešit jinak. Pro koho je normálním způsobem komunikace lež, neumí najednou mluvit pravdu. A pak přichází otázka: Je Bůh ochoten mi odpouštět stále znovu? Kdy ho to přestane bavit? Nebo kdy já se naučím jednat jinak?

Častým údělem vězeňského kaplana je právě doprovázení touto fází víry. Jde o balancování na ostří nože: Na jedné straně musí posilovat klienta stále znovu v důvěře v Boží milosrdenství, na straně druhé mu musí pomáhat k tomu, aby této důvěry nezneužíval, ale učil se jednat v souladu s Božím zákonem. Zde je důležitá spolupráce s dalšími odbornými pracovníky – vězeňským psychologem, pedagogem, vychovatelem. Přesto může dojít k tomu, že člověk hluboké víry a pevného odhodlání se za nějaký čas do vězení vrátí s podobným zločinem, za jaký už si odseděl spoustu let. Kaplan se ho ujme znovu, znovu mu zvěstuje Boží odpuštění a znovu ho doprovází.

Má to smysl? Z hlediska výkazu úspěšnosti možná ne. Z hlediska víry ano. Protože kaplan vidí i ve zločinci člověka stvořeného k obrazu Božímu. Vidí v něm potenciál dobra, který do něj Bůh vložil. Přináší mu zvěst, že Bůh ho miluje takového, jaký je. Že mu nabízí druhou šanci. Nebo třetí. Nebo čtvrtou. A nepřestává věřit, že Bůh může proměnit jeho srdce, i když lidské naděje selhaly. Obrácení a smíření totiž není jednorázový čin, ale proces. Často celoživotní.

Ten mladík, který se kdysi podílel na vraždě faráře, bude za několik měsíců propuštěn. I když změnil své smýšlení, stále bojuje se svou povahou, stále má sklon řešit problémy násilím. Je vůbec možné, aby se změnil? Z pohledu víry ano. Jeden zázrak už se totiž stal: on toho litoval a dosáhl smíření s Bohem i s církví, kterou svým činem poškodil. Proč by Bůh nemohl učinit další zázrak – dát mu sílu, aby prožil zbytek života jako dobrý člověk a křesťan?

Michael Martinek, vězeňský kaplan
foto Pavel Capoušek