(ČB 9/2017) Martin Luther byl původně mnich a jeho žena Kateřina jeptiška. Oba byli na svou dobu neobyčejně vzdělaní, on emotivní a náročný, ona praktická, ze zlomyslných řečí okolí si nic nedělala. Měli spolu šest dětí a žili jako na faře. Hosté, studenti, intelektuální kvas, společné večeře. Dnes žijí rodiny zajisté jinak, ale ty farářské zase o tolik ne. Farář je ve službě nepřetržitě, jeho volno se často míjí s volnými chvílemi ostatních členů rodiny. A stane se, že náročné soužití rodinu rozklíží, vztah poničí, někdy až k rozvodu. Jednomu faráři, který má tuto zkušenost za sebou, jsme položili pár otázek.

Poslechněte si článek:

Dřív se lidé nedožívali tak vysokého věku. Může dlouhá perspektiva vztahu ležet na manželství jako tíha?

S časem to nesouvisí. Problém může být, když se člověk žení nebo vdává příliš mladý a každý z partnerů pak dozrává, mění se a preferuje jiné životní hodnoty. Do hry vstupuje ještě mnoho jiných věcí. Dnes se lidé berou po zralejší úvaze, mají za sebou už roky společného života; a to je dobře.

Člověk vstupuje do manželství s přesvědčením, že bude s partnerem žít napořád. Někdy se ale stane, že časem se něco pokazí. Co to bylo v tvém případě?

Myslím, že jsme jako rodina nezvládli přechod na faru. Nezvládli jsme skutečnost, že farář, který chce dělat dobře svou práci, nemá najednou na rodinu tolik času, ale spíš potřebuje podporu druhých; a někdy čeká, že rodina unese víc, než unést může.

Jsou tedy farářské rodiny zranitelnější než jiné?

Jsem o tom přesvědčen. Nejen proto, že jsem to tak prožil, je v tom zkrátka určitá zákonitost. Farář může mít o něco volnější dopoledne. Může dělat pastoraci, ale nemusí. Chystá si biblické hodiny a kázání, vyřizuje administrativu, píše projekty, žádosti, setkává se s lidmi. Pak nastane odpoledne. Děti přicházejí ze školy, manželka z práce, jenomže farář má biblické hodiny v sídle sboru, pak v kazatelské stanici, náboženství tam i onde. Setká se se snoubenci, má mládež, konfirmandy, důchodce, učitele nedělní školy, je na návštěvě, v nemocnici, v domě s pečovatelskou službou. Nastane víkend a farář v sobotu dokončuje kázání, mívá pohřeb nebo svatbu a v neděli káže. Podle situace i na více místech. Nebo se „utrhne“ a jede s mládeží pryč. Je to skvělé pro mládež, je to skvělé pro sbor, ale není to nic dobrého pro rodinu.
Podobným problémem samozřejmě trpí všechny rodiny, kde se manželé se svým volným časem míjí. Potíže postihují lékaře, kteří mají služby, nebo dělníky, kteří pracují na třísměnný provoz a přicházejí domů z práce sedření.

Co dalšího k tomu u farářů ještě napomáhá?

Farářské rodině komplikuje život, že faráři nejsou nijak dobře finančně hodnoceni. Když je někdo manažer firmy a na rodinu nemá moc času, mívá alespoň slušný plat. Dnes i středoškolsky vzdělaný asistent manažera bere třeba 60 tisíc měsíčně. Takového znám. Tvrdě pracuje, ale pak může vzít svou rodinu na zajímavou zahraniční dovolenou, na hory, na večeři… A tady manažersky vytížený, vysokoškolsky vzdělaný farář prostě ostrouhá. Maximálně jde do druhé práce, aby si přivydělal a rodinu vůbec uživil. Nebo se třese na příplatek za práci v nějaké církevní komisi.

Jak člověk prožívá, když začne v manželství něco drhnout?

Myslím, že se začne šířit jakási vnitřní nespokojenost. Chceš o tom třeba i s druhým mluvit, ale ten hovor nikam nevede a spíš se změní v hádku. Nenachází se žádné konstruktivní řešení. A člověka nenapadne, že by mohlo být variantou řešení dělat něco jiného. Proč bych měl své práci obětovat svou rodinu? Když se rodina rozpadne, práce stejně skončí. Člověk nastupuje do civilního zaměstnání a jen se diví, že to jde jinak a docela dobře. Nedivím se mladým farářům, kteří raději zachránili rodinu a ze služby v církvi odešli.

Pozná se, že už je únosná mez tolerance překročena?

Myslím, že to poznáš, akorát si to nechceš připustit. A nějak ve skrytu duše doufáš, že to dobře dopadne, což se taky může stát. Anebo někoho potkáš anebo někoho potká ten druhý a pak už to jde svou vlastní cestou.

Má cenu zachraňovat, co už se moc zachránit nedá, a trápit se dál ve vyhaslém vztahu – např. kvůli dětem?

Myslím, že pokud není ve vztahu nikdo další, má smysl to alespoň zkoušet. Samozřejmě nejde o to se trápit, ale dokud je třeba i slabá šance něco zachránit, proč ne. A děti jsou samozřejmě důležitý argument.

Můžou být v dramatickém období pomocí pastorační péče, odborná psychologická pomoc, přátelé, širší rodina?

Můžou, ale je to velmi individuální. Mně tzv. „odborná psychologická pomoc“ vůbec nepomohla. Bylo to samozřejmě kvalitou dotyčných pracovníků manželské poradny. Přátelé a přátelé faráři snad pomohli, ale rozpadající se rodinu nezachránili. Spíš byli pomocí pro mne a jiní zase pro mou bývalou ženu.

Jak naložit s hezkými vzpomínkami, když by člověk přitom nejraději udělal tlustou čáru a začal znovu?

Proč se izolovat od hezkých vzpomínek? Jenže když bývalý partner začne pracovat intenzivně proti tobě, to hezké rychle vyprchá. Když se z partnera stane nepřítel, je to vážně mazec. Na celém rozchodu je tohle jedna z nejbolestivějších věcí.

Po rozvodu je potřeba stanovit nějaký režim kontaktů s dětmi. Je těžké udržet s nimi dobré vztahy?

To souvisí právě s tím, co jsem říkal před chvílí. V kontaktu s dětmi by nemusela být potíž, pokud to zvládá ten druhý. Režim stanoví soud, stejně jako výživné. Vztah dětí s rodičem, u nehož nezůstanou, se může narušit, když do toho ta druhá strana „rýpe“. Každopádně musím říct, že pro naše děti to bylo těžké. Nesou si různá zranění, se kterými se musí vyrovnávat. Teď, když jsou dospělé, je to lepší. Myslím, že je snazší prožít rozvod jako starší dítě než jako malé. Ale třeba se pletu.

Když se podaří navázat nový vztah a založit novou rodinu, je ten stín minulosti náročný i pro nového partnera?

Stín minulosti funguje snad jen v církvi. Právě společenství, které tolik mluví o odpuštění a možnosti nových začátků, je v tomto drsné a nesmiřitelné. Pro většinu lidí mimo církev, které jsem poznal, bylo důležité, jak vnímali ten nový vztah, jak vnímali mne, co si myslím, jak jednám. Naopak církev dokáže jednat dlouho velmi tvrdě a bez milosti.

Farářské rodiny jsou pod kritickým pohledem členů sboru, církve. Ty cítíš od lidí, kteří tvou rodinnou historii znají, odstup a tlak, nebo podporu?

Jsou bohužel lidi, se kterými jsem měl velmi dobré vztahy a o kterých vím, že mě zcela zavrhli. Už jsme se hodně moc let neviděli. To mě mrzí. Zažil jsem lecjaké pohrdání a odsuzování. Tragikomické na tom je, že se postoj těchto „dokonalých“ křesťanů změnil, třeba o deset let později, když se jim přihodilo to, co mně. Myslím, že stejně jako může být užitečné, že naši faráři žijí většinou v manželství a normálnímu životu rodin rozumějí, může i nepříjemná zkušenost rozvodu být poučením, aby se člověk nepovyšoval nad druhé a netvářil se jako dokonalý. Obdivuji ty, kdo toho dosáhnou i bez těch špatných životních zkušeností. Sám za sebe jsem vděčný, že mi to bylo dáno alespoň skrze tuto zkušenost. A jsem vděčný za lidi, kteří dokážou k druhým přistupovat bez předsudků. Nebýt takových, asi bych těžko v církvi zůstal.

připravila Daniela Ženatá, foto Josef Ženatý