(ČB 9/2017) Omlouvat se za „nepřátelský postoj k sexualitě“ křesťanů uplynulých dob patří dnes k dobrému tónu, ať už vyjádření pro veřejnost či vnitrocírkevních. Jako u všech tvrzení, která člověk bez dalšího zkoumání přejímá, jako u všech věcí, které „přece každý ví“, je i zde skutečnost o dost složitější.

Kdo se neožení, udělá lépe
Začít můžeme už Pavlovým (vtipným) výrokem: „Takže kdo se ožení se svou snoubenkou, jedná dobře, ale kdo se neožení, udělá lépe.“ Ale už u tohoto výroku z 1Kor 7 stojí za to sledovat souvislosti. O dvanáct veršů výše čteme: „Nemám žádný rozkaz Páně, ale dávám jen radu… Domnívám se, že vzhledem k tomu, co má přijít, je pro člověka nejlepší zůstat tak, jak je.“ A níže: „Svobodný se stará o věci Páně,

Poslechněte si článek:

jak by se líbil Bohu, ale ženatý se stará o světské věci, jak by se zalíbil ženě, a je rozpolcen.“ Už u Pavla nejde o pohlavní akt sám (jemuž Pavel věnuje pouze decentní „neodpírejte se jeden druhému“), ale o společenské, dokonce politické důsledky lidské sexuality. Křesťanství, na rozdíl od svého okolí, pochopilo, že lidská sexualita nikdy není jen biologie. Že je vždy silně spojena s psychologií a dokonce i s kulturou a politikou dané doby. Antické civilizaci, uprostřed níž křesťanská církev žila, tento náhled v podstatě chyběl.

Lehkovážnost antiky
Už nejstarší antické spisy překvapí důrazem na úctu člověka k člověku. Tedy – a tady je zakopán pes – občana k občanu: A občan je svobodný dospělý muž, samozřejmě Řek. Lidé mimo tento okruh mají blízko ke zboží, které mezi jinými kvalitami má i svou hodnotu sexuální. Sókratův žák (!) Xenofón, jehož Anabáze klade silný důraz na etické jednání i během válečného konfliktu, tak s naprostou samozřejmostí jen tak mimochodem uvede: „Vojevůdci postavili na úzkém místě hlídky, aby vojákům odnímali věci, se kterými se proti rozkazu nechtěli rozloučit, pokud je najdou. Vojáci uposlechli, ledaže někdo propašoval buď chlapce, po kterém toužil, nebo ženu, která se mu líbila.“ Koho svobodný občan „používá“ k uspokojení svých potřeb, nebylo téma, dokud to nenarušovalo jeho občanské povinnosti. V hodnocení charakterů v antických spisech stojí různé sexuální výstřelky asi na takové rovině závažnosti, jako když někdo změkčile špatně snáší chlad a nosí tógu s rukávy. Taková menší vada. Na dlouho bychom se mohli rozepsat o postavení dospívajících mužů. V Athénách patří k „dobrému“ tónu, že jsou „k dispozici“ svým starším mentorům. Ve Spartě je to povinná součást státního vzdělávacího systému.

Rané císařství (od Augusta dále), v němž vyrůstá první církev, je řízenou demokracií. Možnosti jednat jako občan jsou velmi zúženy, tím více prostoru je však pro zákulisní jednání. Sexualita se stává významným společenským kapitálem. Ti, kteří dříve byli pouze „předmětem touhy“ – ženy, chlapci, sexuální otroci, herci – nyní díky svému „sexuálnímu kapitálu“ často určují politiku autokratických císařů i rozhodování v nižších patrech společnosti, ve většině případů bez jakýchkoliv ohledů a společenské odpovědnosti.

V tomto světě hlásají prvokřesťanští autoři dobou ignorovaný fakt: Sexualita je součástí osobnosti člověka. Je to víc než použitelná či využitelná dovednost. Pohlavní styk má určitý dopad na duši – proto možná není dobré jím platit učiteli za výuku gramatiky či hry na lyru. Snadno nás může zavést, že starokřesťantší autoři ve svých pojednáních o sexu zabíhají do pro naše uši až oplzlých detailů; ve vyjadřování jim, stejně jako jejich pohanským souputníkům, chyběly naše dnešní zábrany, byli dětmi své doby. Píší poháněni pastoračním zájmem, tedy daleko emotivněji a pro daleko širší vrstvy než dnešní duchovní autoři. V jádru ale zůstává ono Pavlovo: Sex znamená také moc nad člověkem, nad jeho duší. Sexualitou vstupuje člověk do mocenských her doby – ať jako manipulátor, ať jako manipulovaný. Zaměřují se pak celkem pochopitelně více na sexualitu ženskou, která při absenci politických práv žen se nabízela jako v podstatě jediný nástroj společenské realizace. Kdo se pak v římském císařství sexuálního života vzdá, stává se o dost svobodnějším. Ušetří si rozhodování o mnoha morálních kompromisech, které se sexem jinak vůbec nesouvisejí.

Středověká civilizační mise
Pokročme do středověku: Současník sv. Vojtěcha Dětmar z Merseburku popisuje ve své kronice osvětovou kampaň saského duchovenstva za přirozený sex. Dnešní čtenář neví, zda má dříve rudnout studem, nebo se smát. Shrňme to tak, že za přípustnou při pohlavním styku je považována pouze pozice „tváří v tvář“. Kupodivu ale i ve zcela vědeckých a sekulárních sexuologických pojednáních dneška najdete úvahu o tom, že je v nepořádku, když v sexuálním životě partnerů pohled do tváře, oční kontakt schází. Nás však překvapí, že tohle mohlo být předmětem kázání. Ale mluvíme o době, kdy daně vybírá král se svými kamarády na koních od těch, kteří nestihli utéct. A kdy sex představuje jednu z mála „volnočasových aktivit“ člověka (televize tenkrát nebyla), a je tedy daleko podstatnější a více všudypřítomný než dnes. Proto i církev je ve svých vyjádřeních daleko méně ostýchavá.

Přetrénované svědomí
Protiběžně k samozřejmé brutalitě doby míří církev k zušlechtění zejména osobní etiky, ke kultivaci svědomí. (Tato snaha časem skutečně přináší své ovoce, což dnes zhusta přehlížíme.) Zdá se však, že církev v kultivaci svědomí pokračovala do dalších staletí. Jaksi setrvačně přesvědčovala již přesvědčené. Vezmeme-li za příklad Jana Husa, zarazí nás, jak občas sled stručně, věcně a jasně formulovaných myšlenek přeruší podivně fascinovaný popis sexuálních deliktů duchovních. Dal bych v mnohém za pravdu moderním analytikům jako je E. Erikson nebo J. Delumeau, kteří jako dost podstatné pozadí reformace vidí celospolečenskou neurózu, úzkostný strach ze zatracení, sebetrestání za každou radost.

Reformační úleva
Reformace 16. stol. osvobodila křesťana od strachu ze zatracení obnovením evangelijního důrazu na spásu pouhou milostí, pouhou vírou. S hrůzou z Boha číhajícího na provinění člověka pomíjí i podezřívavost, pokud jde o životní radosti. U Luthera je jeho ženitba a radost z manželství jedním ze známých činů jeho nově nabité evangelijní svobody. Kalvín pak získal nečekané uznání feministických autorek svým historicky ojedinělým důrazem na to, že ženin milostný prožitek je v manželství stejně důležitý jako mužův. Když komentuje Jákoba, Ráchel a Leu, všímá si realisticky: „… není tedy vždy chybou vybrat si ženu dle vzhledu“ (Kalvín sám tak konečně víceméně učinil). Helvétské vyznání v hlavě 29, odst. 6 dokonce zachází tak daleko, že „manželské povinnosti“ klade naroveň modliteb, postů a almužen.

Podstatou manželství je u reformátorů trvale vztah muže a ženy. Děti jsou „bonusem“ manželství – darem, který může být dán, a také nemusí. Důraz je kladen především na to, aby rodiče naučili děti postavit se na vlastní nohy. V průběhu dalších staletí se dítě i v křesťanském myšlení posunulo více do středu. Až do současného, poněkud nezdravého stavu, kdy v rodině někdy rozhoduje místo rodičů. Proto je dobré si starší pojetí manželství znovu připomenout. Děti časem z hnízda vylétnou – manželé si navzájem zůstanou. To je prostě fakt.

Problém trvá
Bezproblémový vztah reformátorů k manželství, i když je dobrým výchozím bodem našich úvah, přece jen cosi přehlíží. I v manželství může být sexualita nástrojem moci nad druhým. A lidí pro manželství nezpůsobilých je pravděpodobně více, než reformátoři předpokládali. Obezřetnost Pavla i církevních otců před spodními proudy lidské sexuality tak není hodna přezíravého posměchu. Nakonec, to nám, z nečekané strany, připomněli ve 20. stol. Freud a jeho žáci.

Tomáš Pavelka, kresba Petra Fischerová