(ČB 9/2017) V Brémách jsou v integraci cizinců o několik kroků napřed. Tímto příspěvkem navazujeme na článek zveřejněný v šestém čísle Českého bratra a na rozhovor s koordinátorkou pomoci uprchlíkům v letním dvojčísle. Dnes přinášíme rozhovor se syrským uprchlíkem Ammarem Obeidem.

Proč jste ze Sýrie utekl?
V Sýrii má mladý muž, který není zdravotně postižený, povinnost dát se naverbovat do armády, jakmile dokončí vysokou školu. Jiná možnost jak získat práci, není. A protože jsem nechtěl zabíjet ani být zabit, utekl jsem.

Poslechněte si článek:

Jak vypadal život doma?
Žil jsem na jihu země v městě Suvajda, na univerzitě v Damašku jsem studoval japonský jazyk a při škole jsem také točil krátké filmy. Studia jsem dokončil před rokem a půl.

V listopadu 2015 jste dorazil do Německa jako uprchlík. Dostalo se vám dobrého přijetí?
Celých 13 měsíců, které jsem v Německu zatím strávil, mi místní dodávají ztracené sebevědomí tím, že jsou ke mně zdvořilí, respektují mě a nabízejí mi podporu. Takové věci jako respekt nebo zdvořilost nic nestojí, ale jsou zásadní. Takže se v Německu cítím dobře a znovu si začínám všímat toho, co mohu taky já nabídnout ostatním.

Našlo by se něco, co jste se díky své uprchlické zkušenosti naučil?
Nečekat s rukama v klíně, ale být zároveň trpělivý, držet si pozitivní způsob myšlení a pracovat, a to i na sobě a na své mysli. Jsem přesvědčen, že tak lze nakonec dosáhnout toho, co chci.

Jak z vašeho pohledu občanská válka syrskou společnost změnila?
Člověk nesmí příliš zobecňovat, nicméně bych řekl, že válka dělá ze slušných lidí zločince; pokud tedy do téhle pasti obyčejní lidé spadnou, neměli bychom je soudit. Ve skutečnosti jsou do ní tlačeni: za daných podmínek by se v jakékoliv jiné zemi stalo totéž.

A jak změnila válka vás samotného?
Myslím, že jsem ztratil představu dobra a zla. Nyní už neumím rozlišit, co je dobré, a co zlé: věci a lidi beru jednoduše tak, jak jsou.

Dotkla se válka vaší vlastní rodiny?
To naštěstí ne, život jim ale komplikuje. V mém městě nevládne tak dramatická situace, v okolí to je mnohem horší.

Chystáte se jednou do své země vrátit?
Abych pravdu řekl, za poslední rok jsem měl tři noční můry: snažil jsem se vrátit do Sýrie, ale nedokázal jsem to a zůstal stát na hranici.

Co vám v Německu nejvíc chybí?
Myslím, že uprchlíkům jako já se stýská ne po rodné zemi, ale po přátelích a příbuzných. O své zemi nemluvím, protože nevím, jestli nějakou vůbec mám; mám jen lidi, které miluju, své pocity a sebe. To je má země.

Za jediný rok jste se naučil obstojně německy. Jak se vám to povedlo?
Cizí jazyky jsou můj koníček, a dokonce i ve skromných podmínkách se najde dost způsobů, jak se téhle zálibě věnovat. Německy mluvím s místními, a když si nemám s kým popovídat, mluvím sám se sebou. Vymyslel jsem si takové jazykové cvičení: vytvořím zápletku, dvě postavy a nechám je spolu diskutovat.
Další způsob, jak se učit cizí jazyk, je četba beletrie. Už doma v Sýrii patřil k mým oblíbeným titulům Nietzscheho Zarathustra. Znal jsem ho jen v překladu, v Německu jsem se dostal k originálu a celý měsíc knihu nepustil z ruky. Jeden kamarád, Pákistánec, se mě v uprchlickém táboře zeptal: „Nejsi ty blázen? Co to děláš?“ Odpověděl jsem mu: „Čtu Nietzscheho a nesmírně mě to těší!“

Nedávno jste dokončil práci na filmu, natočeném mobilním telefonem, který zachycuje vaši cestu ze Sýrie do Německa. Evropská masmédia nám oproti vašemu snímku nabízejí docela jiný obrázek… Myslíte, že je to chyba?
Může jít spíš o otázku perspektivy. Jako uprchlík si uvědomuji, že můj pohled na věc je odlišný, možná osobnější, komplexnější, neovlivněný politikou, propagandou atd. A nezapomínejte, že můj film se nedá srovnávat s televizními zprávami nebo dokumentem. Nejsem profesionální filmař; jsem obyčejný kluk, který umí používat mobil, rád se sdílí s ostatními lidmi a jednoho dne by se chtěl stát profesionálním filmařem.

Pokud jde o vaši budoucnost, máte nějaké sny?
Samozřejmě! Díky tomu, že sním, jsem v životě šťasten, beze snů se ani dobře nevyspím. Pokud ovšem mluvíme o snění v bdělém stavu, mým snem je tvořit. Tvořit cokoli v jakékoli podobě, tvořit skvělé věci z ničeho.

Pokud byste mohl mít jedno přání, co by to bylo?
Z mého pohledu by svět měly vést děti, ne dospělí: děti mají velmi čistou mysl, jsou lepší než my a můžeme se od nich učit.

A co byste vzkázal českým čtenářům?
Sdílejme bolest, sdílejme myšlenky, snad se nám pak podaří něco společně vytvořit.

připravil Vít Pokorný