(ČB 5/2017) Lutherův druhý dobrý skutek říká, že jméno Boží máme chovat v úctě a nemáme je užívat nadarmo.

Je myslím užitečné nám, evangelíkům, připomenout, že členění Desatera, zavedené v církvi katolické a v církvích luterských, „naše“ druhé přikázání, „nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho…“, řadí k přikázání prvnímu. V citacích z Lutherovy knížky se budeme řídit členěním, které je uvedeno právě v ní; zdejší druhý skutek je tedy pro nás již přikázáním třetím.

Poslechněte si článek:

Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha.

Vedle víry nemůžeme konat nic většího než chválit, zvěstovat a zpívat Boží chválu a čest a vyzdvihovat všemožně jeho jméno. Vyzdvihovat Boží čest a chválit Boží jméno je lepší, než jsou skutky podle dalších přikázání. Právě tento skutek trpí podceňováním, ba stal se něčím neznámým.

Kolik rozmanitých dobrých skutků může člověk vykonat podle tohoto přikázání, i když nepodniká poutě a nechodí po posvátných místech. Čím jiným jsou Boží dobrodiní, ale i protivenství, než ustavičnou připomínkou a trvalým popudem k vyvyšování, uctívání, chválení, vzývání Boha a jména jeho? A k čemu jinému nám Pán Bůh stvořil jazyk a ústa a dal nám hlas a řeč? Jak čteme v žalmu (51,17): „Pane, rty mé otevři, i budou ústa má zvěstovati chválu tvou.“

Druhý skutek podle tohoto přikázání záleží v tom, že jsme na stráži a vyhýbáme se, ba utíkáme před každou časnou poctou a chválou a zabraňujeme, aby někdo vytruboval do světa naše jméno; to je velice nebezpečný, a přitom nejobyčejnější hřích, jenže si ho, žel, málo všímáme. Žádný nechce být tím nejmenším a posledním. Tak zkažená je naše povaha při naší domýšlivosti – v rozporu s oběma prvními přikázáními. Ve světě platí tato neřest právě za nejvyšší ctnost. Všichni svatí Otcové naříkali na tento nešvar a jednomyslně se usnesli, že tuto neřest překonat je úkolem nejtěžším.

My si dobrých skutků nevšímáme a cvičíme se v mnohých jiných, snadnějších. A svou samolibou ctižádostivostí zneuctíváme svaté jméno Boží, jemuž patří všude přední sláva a čest. Což je hřích před Bohem horší než zabití nebo cizoložství. Jenže tu jde o věc zcela subtilní, že ta hříšnost a špatnost nebije tak do očí jako u vraždy; jde tu o věc, která se neděje v těle, ale v duchu.

Ten pravý způsob, jak užívat Božího jména a Boží cti: bude-li Bůh oslavován polepšením lidí. To je často příčinou, proč Bůh někdy dopouští, aby člověk upadl do těžkého hříchu, a proč ho Bůh v něm nechává. Jde o to, aby sám před sebou i před jinými lidmi ztroskotal, protože on se svými velkými dary a ctnostmi by se jinak nebyl zdržel té hrozné neřesti marné slávy a zvučného jména.

Budeme vzývat Boží jméno ve všelikém soužení. Neboť to si Pán Bůh pokládá za svěcení svého jména a za velikou čest, když jeho jméno voláme právě v souženích a bědách svých. Ba dokonce je to i příčina, proč na nás sesílá tolik nesnází, běd a utrpení, ba i smrt, a k tomu také nechává v nás ještě žít tolik špatných, hříšných náklonností: abychom se k němu utíkali, abychom k němu volali a vzývali jeho svaté jméno, a tak plnili i tento skutek druhého přikázání.

Tu si ti bláhoví lidé počínají přímo nebezpečně a obzvláště to platí o těch svatých samozvancích, kteří by rádi vykonali něco docela zvláštního. Ten učí, jak se lidé mají sami žehnat, ten je chrání před odpustkovými lístečky a amulety, onen zas chodí k nějakým věštcům. Nelze ani vypovědět, jaké ďábelské příšery ovládají tuto hru s kouzelníky, zaklínači a pověrou; a to všechno se děje jen proto, že se tito lidé chtějí obejít bez jména Božího a že Pánu Bohu nevěří.

Neboť hřích nás oblehl trojím velkým a silným vojskem. Prvním je naše tělo, druhým svět a třetím zlý duch, který námi bez ustání zmítá a nás pokouší, takže nám Bůh dává příležitost k neustálému konání dobrých skutků, to jest k boji proti těmto nepřátelům.

Nejdůležitější a nejtěžší dílo podle tohoto přikázání spočívá však v tom, abychom svaté Boží jméno chránili přede všemi, kteří ho zneužívají ve smyslu duchovním, a abychom je rozšiřovali právě mezi takovými lidmi. Neboť nestačí, chválím-li já Boží jméno pěkně sám pro sebe a tiše sám v sobě. Musím umět i vystoupit a pro Boží čest a jméno si třeba i naložit nepřátelství všech lidí, podle výroku Kristova k učedníkům (Mt 10,22): „A budete v nenávisti všechněm pro jméno mé.“

Máš však námitku: Pán Bůh přece všechno zná a na všechno stačí a ví nejlépe, jak komu pomoci, proč tedy to Pán Bůh nezmění sám, když může? Zajisté, mohl by. Jenže on to právě nechce provést sám. Chce, abychom přitom také měli svůj podíl a prokazuje nám tu velikou čest, že chce své velké dílo provést společně s námi a skrze nás.

Jana Plíšková