(ČB 5/2017) První historicky doložený český kníže Bořivoj (852–889) se stal nejen jedním z budovatelů českého státu, pohříchu zapomínaným, ale také tím, kdo založil na Levém Hradci první český kostel. Poté přenesl sídlo natrvalo do Prahy, kde založil kostel Panny Marie. Z toho je zřejmé něco víc než jen knížecí zbožnost. Přemyslovský stát se totiž stal státem, který zároveň nově formoval společnost – a sice založením církevní struktury.

Poslechněte si článek:

Ve srovnání s tím starý pohanský řád nebyl podobné kongruence státu a společnosti schopen. A právě zde vzniká jedno dilema: bez vzniku státní církve by sotva vznikl český stát (a také řada jiných států) – a přitom státní církev má k Ježíšovu učení poněkud daleko.

Ohlédnutí za počátky státní církve
Státní církev má mnohasetleté dějiny. Tyto dějiny jsou ale plné stále nových napětí mezi státními a duchovními autoritami. Od dějin Západu si nelze tuto dějinnou linii odmyslet. A přitom státní církev vzniká až s výrazným odstupem od vzniku křesťanství – zejména díky ediktu tří císařů Cuntos populos (Všechny národy). Tento „Soluňský edikt“ vydali 28. února 380 východořímský císař Theodosius I., západořímský císař Gracián a Theodosiův spolucísař Valentinián II. Završil se jím zvláštní vývoj: ze státu pronásledujícího se po legalizaci církve císařem Konstantinem a po dalším vývoji stal stát podporující a z kruhů někdejších pronásledovaných se začala rekrutovat mj. náboženská honorace.

První státní církev v dějinách vznikla počátkem 4. století v Arménii, ale to jen nakrátko. Zato pod patronátem císařství vznikla její historicky dosti úspěšná forma, která přečkala i přesun centra křesťanství na Západ. Tam se protějškem císařství stala poměrně silná církevní organizace, činící si nárok na monopol své formy křesťanství. Dějiny jsou prostě mnohoznačné. Duchovní autority na jedné straně pečovaly o vzdělanost a charitu nebo bránily svévoli světské moci, na straně druhé se nechávaly korumpovat. Je proto pochopitelné, že dějiny západního křesťanství jsou rovněž plné obnovných hnutí. Za vrchol těchto hnutí lze považovat evropskou reformaci, která v různých zemích reagovala na církev vrcholného středověku. V jejím důsledku se nejen prosazovala konfesijní pluralita, ale byly také zpochybněny dosavadní teorie, o něž se státní církev opírala a k nimž patřilo učení o dvou mečích papeže Gelasia I. z roku 494. Podle něho se císař jako vládce lidstva sklání před duchovními, kteří disponují prostředky spásy.

Hledání alternativy
Změnu přineslo už Lutherovo učení o dvou regimentech neboli o dvou způsobech Boží vlády, která usiluje o zachování lidí a o jejich spásu (papeže tu není pro legitimování světské moci nijak zapotřebí). Status státní církve tím ale ještě přímo podlomen nebyl. To spíše Lutherův o dobré dvě generace mladší současník, francouzský katolický myslitel Jean Bodin (1529–1596) se svou představou nadkonfesijního monarchy předjímal pozdější odluku.

Není potřeba velkého důvtipu, aby nás napadlo, že s tradiční západní podobou vztahu státu a církve otřásla moderní doba a osvícenství. Ve zpětném pohledu můžeme sledovat novověkou krizi monarchie, velké opory státní církve, ale spolu s tím i krizi přesvědčení, že král vládne z Boží milosti jako jakási pozemská Boží ruka. Přesto právě v době osvícenství vláda rakouského císaře Josefa II. státní církev na svém území racionalizovala a upevnila. Vedle toho jeho toleranční patent byl alespoň počátkem uvolňování náboženských poměrů, čehož bylo zapotřebí v zájmu zvýšení vzájemné nezávislosti státu a církve (ale třeba i státní ekonomiky).

Stát a církev v Česku
Se vznikem Československa jako demokratické republiky přišel na našem území i konec státní církve, a tedy odluka. Jen se ji prezidentu Masarykovi nepodařilo zanést do ústavy. Panovala tu prostě náboženská svoboda, i když na druhé straně se stát staral, aby se církve (nejen tedy římskokatolická) nedostávaly do finančního deficitu.

Když po druhé světové válce bolševický režim zavedl do vztahu státu a církve svou pokřivenou formu, učinil tím zadost antiklerikálnímu smýšlení části veřejnosti, ale také ustavil poněkud absurdní poměry: staral se o (nijak štědré) financování organizací, které zároveň potlačoval, proti nimž ideologicky bojoval a které zahnal z (jinak rovněž zdevastovaného) veřejného prostoru do temného kouta.

Co se pak ale z tohoto temného kouta vrátilo do otevřeného prostoru? Co víc než tu a tam pableskující světélka, kontrastující s historickou církevní velkolepostí? Nerozumím tomu, když si křesťané stěžují, a naštěstí to nedělají vždy, jak byli někdejším režimem tísněni a potlačováni. Otázka spíše zní, jak tehdy osvědčili svou víru – i když to si posuzovat netroufám.

Je totiž především mrzuté, že se nejvýraznějším tématem vztahu státu a církve v posledním dobrém čtvrtstoletí staly církevní peníze. Ano, rozvinula se charitativní činnost, rozvinulo se církevní školství a další aktivity užitečné i pro širší veřejnost, ale nejvýraznější událostí porevolučních českých církevních dějin se stalo přijetí Zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi v roce 2012. Jako by právě v tom také odluka státu a církve spočívala. Odlukou však rozumějme vztah mezi státem a církví, za něhož žádná církev nemá status církve státní. Odluka představuje autonomii státu i církví, ale také podmínku vzájemných vztahů na základě zákonů a dohod mezi oběma navzájem velmi svébytnými veličinami.

Odluka má různé formy: americká brání zasahování státu do náboženských záležitostí, francouzská vyrůstá z antiklerikálních revolučních tendencí a jejím původním záměrem bylo oddělit strany revolučního konfliktu a souvislostí se starým režimem, zatímco německá připouští mezi státem a církvemi dalekosáhlou kooperaci. V porovnání s tím se česká odluka nachází někde na pomezí francouzské a německé: zahrnuje moment výrazné distance a zároveň prvky kooperace.

Dnešní možnosti
K tomu, co odluka znamená, je potřeba doplnit, že náleží k modernímu demokratickému státu. Takový stát je nábožensky neutrální a místo aby určitou církev upřednostňoval, respektuje náboženskou pluralitu a zaručuje náboženskou svobodu. To se u nás projevuje mimo jiné (ovšem neplánovitě) tím, že podle zákona o církvích a náboženských společnostech registruje v poslední době především nekřesťanské náboženské společnosti, které se k registraci přihlašují. Stát ovšem nemůže opomíjet skutečnost spolupráce s křesťanskými církvemi v charitě a školství a to, že církevní památky vyžadují památkovou péči. Obecně záleží na tom, jak která církev či náboženská společnost vystupuje ve veřejném prostoru. V tomto ohledu navazuje na historickou tradici především římskokatolická církev, ač to někdy působí paradoxně. Myslím tím, když se při různých oficiálních příležitostech pražský arcibiskup rád objevuje v blízkosti hlavy státu. Právě v kontextu sekulárního státu to působí paradoxně jako nostalgická připomínka dávných dob, kdy zástupci církevní hierarchie ovlivňovali diplomacii a panovníky na jejich cestách doprovázeli.

Zůstává tak otevřena otázka, jak křesťané v naznačeném kontextu chápou sebe sama a také jakou úlohu pro sebe rozpoznají církve uvnitř sekulárního státu a ve veřejném prostoru. Modernímu demokratickému státu nezáleží na bohoslužbách a náboženských naukách, záleží mu jen na náboženské svobodě, jak jsme již naznačili. Církve právě proto mají před sebou otevřený prostor a tím spíš na nich samých záleží, jak s danými příležitostmi naloží. V pluralitním prostředí se ovšem snadno ztrácejí. Je však jen proto málo srozumitelné, oč jim jde?

Vše lze vlastně snadno pochopit, jen realizace je složitá. Vezměme si základní Ježíšův požadavek. Jak odpovídá skutečnosti církví? Jsou křesťané s to jej uplatňovat ve veřejném prostoru, popřípadě v politice? Je to vůbec možné? Jak jej přitom uplatňovat v souladu s jinou Ježíšovou zásadou – rozlišovat Boží a císařovo, vůči níž se dějiny státní církve jeví jako dějiny neustálých nesnází? A to přitom křesťané dnes nepociťují tlak státu na církev coby jejího služebníka a už vůbec tu nejsou pronásledováni.

Jiří Hoblík, farář a vysokoškolský učitel