(ČB 3/2017) Jaromír Plíšek (*1955) vyrostl v Praze. Vystudoval Stavební fakultu ČVUT a na Filozofické fakultě UK absolvoval mimořádné studium rumunistiky, završené státní zkouškou. Díky zájmu o turistiku a naše krajany se seznámil s českou komunitou v rumunském Banátu a ještě před revolucí založil Sdružení pro pomoc krajanům v Rumunsku. Tento zájem ho na začátku 90. let přivedl na ministerstvo zahraničí, byl velvyslancem v Rumunsku a později v Maďarsku. Po návratu z Maďarska měl v pozici generálního sekretáře na ministerstvu zahraničí na starost logistiku, finance a personalistiku celého úřadu.

Poslechněte si článek:

Během posledních tří let se však poměry na ministerstvu natolik změnily, že ho zaujala možnost ujmout se po letech v zahraniční službě ještě nějaké jiné smysluplné práce. Přihlásil se tedy do výběrového řízení na funkci vedoucího tajemníka Ústřední církevní kanceláře a tuto práci vykonává od ledna 2017. Je ženatý, má tři dospělé děti a zatím tři vnoučata.

Jaké jsi měl dětství a kde jsi je prožil?
Na dětství vzpomínám rád, bydleli jsme v Praze na Bílé Hoře. Jednoznačně a hodně mě nasměroval skaut, v osmašedesátém roce mně bylo 13 a životu v obnoveném skautském oddílu u nás na Bílé Hoře jsem se v následujících letech intenzivně věnoval. V rozhodujícím věku mezi 13 a 17 tety mě to myslím ovlivnilo nejvíc. Záliba v turistice a přírodě mě později přivedla do rumunských hor a k rumunskému živlu obecně. A nesmím zapomenout na práci průvodčího a později řidiče tramvaje, kterou jsem konal v průběhu svých studií brigádně; velice mě to bavilo a obohatilo o spoustu zajímavých zkušeností a zážitků.

A co tě vlastně přivedlo do církve?
V prvním ročníku na stavební fakultě jsme chtěli jet s kamarádem na hory a shodou okolností jsme bydleli v Janských Lázních v našem církevním domě Sola fide, kde byli zrovna studenti teologie. O církvi jsme já ani můj kamarád žádnou představu neměli, ani jsme o ní nepřemýšleli. A já jsem byl velice překvapen, že existují mladí lidé, kteří chodí do kostela, dokonce studují teologii, a přitom jsou úplně normální. Vzpomínám, že tam tehdy byli Joel Ruml, Honza Klas, Jindřiška Krpálková a leckdo další. Hovory s nimi byly pro mě dost zásadní, úplně nová veličina, navíc se mi líbila muzika, která se tam hrála. Po návratu z hor jsem tedy začal navštěvovat strašnické sdružení mládeže, seznámil jsem se s Tomášem Najbrtem, Pavlem Klineckým a řadou dalších. Přes studentské bohoslužby u Martina ve zdi jsem pak poznal faráře Jaroslava Vettera ze sboru ve Střešovicích, který mě velice zaujal, a tak jsem nakonec, už i se svou ženou, zakotvil tam.

Ve zpěvníku Svítá je několik tvých písňových textů. Jakou roli v tvém životě hudba má?
V této souvislosti musím vzpomenout na svého učitele hudební výchovy z druhé a třetí třídy Pavla Jurkoviče. Známý muzikant, nestor propagace kvalitní hudby, člen Pražských madrigalistů. A výborný pedagog, který děti dokázal nadchnout. Jednou přišel k nám domů a přesvědčoval rodiče, ať mě dají do hudební školy, asi nějaké hudební sklony ve mně rozpoznal. Začal jsem tedy chodit do „lidušky“ na housle, později jsem se naučil jako samouk na kytaru. Když mně bylo 17, odstěhovali jsme se do Dejvic a tam jsme s kamarádem založili kapelu, spíš takové duo; oba jsme hráli na kytaru a zpívali. A nakonec, už v evangelickém prostředí, jsem hrál nejdřív v kapele Ahoj, pak Pahoj a nakonec Ejhle, tomu jsem se věnoval spoustu let. Také jsem se dosti intenzivně účastnil přípravy zpěvníku Svítá. Zpívání mi naštěstí umožnilo strávit větší část vojny v pěveckém sboru v Táboře, což byla na sklonku 70. letech zkušenost, o níž by se dal napsat celý román.

Jak se přihodilo, že ze stavaře ses stal velvyslancem?
Ještě za komunistů jsme se začali seznamovat s českou komunitou v rumunském Banátu a založili jsme občanskou organizaci na pomoc těmto krajanům; na státní úrovni se v tomto smyslu tehdy nic nedělo, dokonce ani nesmělo. Do toho přišla revoluce a najednou byl pro takové věci velký prostor. Helsinský výbor tehdy hledal ke spolupráci lidi, kteří ovládají angličtinu a rumunštinu; začal jsem s nimi spolupracovat, psal jsem do Respektu a Lidových novin články o postceaušescovském Rumunsku a podobně. Když se pak rozpadlo Československo a na Ministerstvu zahraničních věcí České republiky se zakládal odbor pro krajany, hledali se lidé, kteří o této oblasti něco vědí. Přijal jsem nabídkou a technický obor opustil. A potom jsem se najednou – bez nějakého předchozího plánování – octl na místě velvyslance v Bukurešti. V první polovině 90. let, kdy spousta někdejších zaměstnanců zahraniční služby neprošla lustracemi, nebyl takový příběh žádnou výjimkou.

Rumunštinu ses naučil?
Rumunština je asi můj druhý jazyk. Studoval jsem ji, s Rumuny se stýkám, navíc jsem tam jako velvyslanec žil několik let. To se musí projevit.

A maďarštinu?
V maďarštině se neztratím. Po návratu z Bukurešti jsem úřadoval na ministerstvu asi pět let a rok dopředu jsem věděl, že do Budapešti pojedu; ten rok jsem se tedy maďarštinu dost intenzivně učil. Oficiální jednání jsem v maďarštině nevedl, ale na ulici nebo v hospodě se domluvím. A dost dobře jsem rozuměl i na bohoslužbách v maďarské reformované církvi.

Co ti práce v diplomatických službách dala do života?
Dala mi toho dost. Ačkoli je práce v diplomacii opředena různými mýty, jak říká jedna kolegyně – jde vlastně hlavně o obyčejnou slušnost. Se zapojením selského rozumu. Dobré je určitě to, že se člověk pohybuje v mezinárodním společenství; pro Čechy jako příslušníky malého národa je to vždy přínosné. Dívat se na svou zemi z určitého odstupu a vidět ji v širším kontextu je velice zdravé. Člověk pak trochu koriguje pocit, že jsme srdce Evropy a pupek světa, ale i to, že u nás je zásadně vždycky všechno špatné.

Co znamená ten několikaletý odjezd pro rodinu s dětmi?
No právě; život v zahraničí má i své stinné stránky. Děti se sice naučí dobře anglicky, mohou chodit do dobrých škol, ale zároveň je to trochu kočovný život; když je někdo v diplomatických službách celý život, dochází často k jakémusi vykořenění. Ve vlasti se pak cítí jako na návštěvě. A u dětí to považuju za docela vážné. Není to zdaleka jen otázka jazyka, spíš celkové kultury, kterou okolí na člověka působí. Stává se, že takové děti se po návratu už do české školy ani nevrátí, chodí dál do nějaké anglické a sblížení s českými vrstevníky nenastane. Pohybují se pořád v mezinárodním prostředí, a vlastní identita jim schází. To se v dnešním globalizovaném světě ostatně netýká ani zdaleka jen diplomatů. To se ale našim dětem naštěstí nestalo.

A co tě tedy nakonec přivedlo k účasti ve výběrovém řízení na funkci vedoucího tajemníka Ústřední církevní kanceláře?
Po příchodu nové politické reprezentace, to jest po roce 2013, s nástupem prezidenta Zemana a nové vlády se poměry na ministerstvu zahraničí radikálně změnily. Někdy mám pocit, že vše, co se po revoluci za těch pětadvacet let udělalo, se prostě spláchlo. Jako kdyby dějiny začínaly od teď znovu. Hodně z těch, kdo udělali spoustu dobré práce, se octli na jakési vedlejší koleji a ztratili motivaci. Tak to je hlavní důvod. A ČCE má v současné době mnohem sympatičtější vedení než ministerstvo zahraničí, takže proč nepřesídlit, navíc na úřad do jisté míry podobný. Rád budu pracovat pro organizaci, jejíž směřování má tradičně dobrý a hluboce ukotvený smysl.

Už ses v úřadě zorientoval? Jak se ti tu pracuje?
Zatím se o orientaci v úřadě a v systému práce intenzivně snažím. Hodně mi pomáhá, že jsem byl v devadesátých letech jedno období členem synodní rady, takže určitý vhled mám, i když se za tu dobu leccos změnilo. Na nějaké hodnocení je ale ještě trochu brzo.

V čem je církevní pracoviště jiné než státní?
Ministerstvo zahraničí s ambasádami rozesetými po světě je svým způsobem té ústřední církevní kanceláři, sloužící sborům rozesetým po republice, docela podobné. Vidím zde opravdu hodně paralel, ale byl bych opatrný vyjadřovat se k tomu, jestli je prostředí církevního úřadu lepší než to státní. Zažil jsem na ministerstvu zahraničí pionýrská devadesátá léta, kdy tam vládl entuziasmus a jakýsi esprit a motivace k dobré práci na nových věcech. Tehdy jsem tam pracoval rád, asi radši než v církevní kanceláři v Jungmannce, kterou jsem tehdy znal z pohledu člena synodní rady. Dnes mám dojem v mnoha ohledech opačný. A navíc – na ministerstvu se nezpívá, zatímco za zdí mé zdejší kanceláře je slyšet zpěv pokaždé, když tam schůzuje nějaká komise či poradní odbor. To je milá přidaná hodnota.

A co bys vzkázal čtenářům Českého bratra?
Aby jim praktická podoba církve byla ve vztahu k Pánu Bohu víc pomocí než překážkou. A ať nacházejí nějaký dobrý smysl v tom, čemu věnují čas svého vezdejšího přebývání.

ptala se Daniela Ženatá