(ČB 2/2017) Často se říká, že nebýt vynálezu knihtisku, Luther by nikdy nebyl tak úspěšný. Nebo jinak: Pokud by měl k dispozici knihtisk už Hus, možná by byl úspěšnější a možná by byl zahájil celý proces reformace dříve. Jeho myšlenky by se byly mohly dostat k více lidem a získat větší podporu. Podobný optimismus je spojen s dějinami technologií po celou dobu lidstva. Ještě před časem se říkalo, že to byly kopírky, co pomohlo disidentům ve východní Evropě k vítězství nad totalitním režimem, když pomáhaly šířit pravdu. Další soudili, že ještě účinnějším prostředkem,

Poslechněte si článek:

jak proti totalitám bojovat, by býval byl internet.

Takové představy jsou ale velmi zjednodušující a řada expertů  před nimi varovala již řadu let. Nejhlasitěji asi americký teoretik běloruského původ Evgeny Morozov. „Když jsou technologie tak mocné, proč jsme nebombardovali Afghánistán iPody,“ ptal se ironicky s narážkou na chytrý přehrávač společnosti Apple na své přednášce. Nicméně nejpozději s masivním nástupem falešných zpráv a s jejich šířením internetem i ten nejzarytější optimista musel uznat, že celá situace bude složitější. Krom tradičního tábora technopesimistů, pro které je vše nové automaticky špatné, se opět do popředí dostávají ti, kteří se domnívají, že technologie a média jsou čímsi neutrálním, co může být použito k dobrému, nebo ke zlému, a samo se to má k světu i člověku zcela neutrálně.

Jsou tedy informační technologie k dobrému, či ke zlému?
I tenhle přístup cosi důležitého opomíjí. Média, stejně jako jakékoli jiné technologie a nástroje, nám svět nějak otvírají, nějakým způsobem nám k němu zjednávají přístup. Otvírají nám svět v docela praktické rovině, která je důležitější a původnější než teoretické rozvažování. Jde přitom o to, jak se mění možnost našeho zacházení se světem, a jak se tím mění i svět samotný. Pole viděné ruchadlem je jiné než lány viděné pluhem. Ostatně, jak vypráví starý vtip: když máte v ruce kladivo, všechny problémy vám připomínají hřebíky.

Obecně vzato, média rozšiřují a mění žitý čas a prostor. Například umějí z našeho tady a teď udělat tam a tehdy. Z prchavého okamžiku umějí cosi zachránit i po celé tisíciletí, jak o tom svědčí nejen Písmo, ale třeba i homérovské eposy. Internetem viktoriánské éry byl telegraf. Dnes umíme dostat zprávy z jednoho místa na druhé takřka okamžitě, a tím zásadně měnit způsob například obchodu.

Informace překonává čas a prostor
Způsobů, jak překonávat čas a prostor, je stejně jako médií. Ručně přepisované knihy dokážou nést svoje zprávy po dlouhá staletí. Telefon umí zrušit vzdálenosti a zprostředkovat nám tady a teď hlas někoho vzdáleného přes celou planetu. Televize je schopna přenášet obraz i zvuk v jednom okamžiku milionům lidí a tak by se dalo pokračovat. Pokud si připustíme, že i jazyk je médiem a že nikdy z jazyka nevystoupíme, můžeme dokonce směle prohlásit, že i člověk je bytost multimediální.

Infosféra odhaluje vědomí lidstva a vybízí nás k společnému dílu
Vzniká tak informační prostor, tzv. infosféra, v níž jsme nepřetržitě konfrontováni se stále komplexnějším věděním o světě, které je k dispozici prakticky zadarmo. Svět nepřetržité a rychlé změny vytváří prostředí, v kterém se jen velmi těžko umíme vymanit z množství fragmentů, kterými jsme obklopeni, a v němž se ztratil celek, vše je podřízeno okamžiku a všechno má stejnou cenu… Je ale situace opravdu tak kritická?

Kanadský teoretik médií Marshall McLuhan označil elektrickou síť za extenzi lidské nervové soustavy do světa. Tak jako luk je extenzí ruky, šaty kůže, tak elektrická síť umí přenášet vzruchy po celém světě jako nervová soustava. Chápejme tedy analogicky internet a nová média jako extenzi kolektivního vědomí i nevědomí. Nebojme se jich pro jejich rychlost a fragmentárnost. Naopak, berme je jako jedinečnou příležitost zahlédnout planetárního člověka (Pierre Teilhard de Chardin o něm snil už dávno!) se všemi jeho slabostmi i přednostmi a podílet se na jeho životě. V tom je skutečná podstata světa nových médií a sociálních sítí! I když jsou plná záznamů o vnějším světě, jsou tím místem, kde se nám nejvíc odhaluje vnitřek lidstva a vybízí nás k společnému dílu.

Křesťané mají v tomto ohledu tři dary, které mohou nabídnout: naději, víru a lásku.

Josef Šlerka, vedoucí Studia nových médií na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy