(ČB 2/2017) Jaké místo ve sborovém životě měly biblické hodiny kdysi – a jaký význam by měly mít dnes?
Z hovorů s kolegy na sborech a s přáteli mám dojem, že na mnoha místech biblické hodiny trochu uvadají. Asi to souvisí s tím, jak se po listopadu 1989 zrychlil čas, což je stručné vyjádření pro to, že je dnes mnohem bohatší nabídka všeho možného, ale také zvýšená nutnost ohánět se, aby člověk obstál v práci. Asi to také souvisí s ochladnutím vztahu k Bibli. Myslím si, že v tom má prsty její „odkouzlení“, které jsme, akademičtí teologové, způsobili, když jsme ji – v zájmu větší přijatelnosti soudobému člověku – demytologizovali.

Poslechněte si článek:

Jak vlastně tradice biblických hodin vznikla?
Když mluvíme o „kdysi“, pak je dobré uvědomit si, že biblické hodiny jsou dědictvím pietismu a jeho důrazu na osobní přijetí – Pána Ježíše, ale také onoho komplexního příběhu dějin spásy, který je v Bibli zachycen. Nově obrácený křesťan v Bibli dychtivě vyhledával všechny překvapivé souvislosti své vlastní spásy. Vedle toho zde byl vždy vzdělavatelný moment, ke kterému jsme jako evangelíci zvlášť náchylní. Na rozdíl od většinového katolictví, které jde středoevropskému vnímání světa po srsti, nemá v sobě evangelík tuto samozřejmost; jakoby musel sobě i okolí neustále vysvětlovat, co je vlastně zač. Biblická hodina tak bývala místem utužování evangelické identity, které se dělo – nebál bych se toho slova – především indoktrinací, vyučováním doktríně evangelické církve, založené na Písmu. Každopádně se bavíme o jevu, který je zde asi tak 200 let, jednu desetinu trvání církve. Jestli je současná podoba biblických hodin v krizi, stojí za to přemýšlet, jak jinak to dělat.

Jaký má tedy biblická hodina význam dnes?
Já bych začal u otázky, jaký má – dnes i kdykoli jindy – význam znalost Bible. Když připustím, že má Bible význam zásadní, že představuje plán světa, který je životo- a spásodárný, protože se z něj dozvídám, jakou cenu a jaký úkol můj život a svět vůbec má, pak jde o to, jak si tenhle plán, tenhle specifický úhel pohledu co nejlépe osvojit. Jakýkoliv křesťanský sbor je místem, kde se lidé navzájem posilují na svých životních poutích a povzbuzují se v tom, co je dobré z hlediska biblické perspektivy. Tohle povzbuzování se děje mnoha způsoby. Na pomyslné úsečce, vymezené z jedné strany bohoslužbami a z druhé strany individuálním čtením Písma, je biblická hodina někde uprostřed. Zatímco kázání bývá učesaný projev, často monolog faráře, bývají biblické učesané méně, obsahově i formálně. Slýchám definici, že kázání má vždy zvěstovat, zatímco při biblických hodinách je místo pro otázky, ba i pohybnosti nad textem. Rozdíl je také v tom, kolik lidí se dostane ke slovu. Zatímco při bohoslužbách je to pouze farář, biblické hodiny mají vyústit v rozhovor. V některých sborech je zvykem, že jsou biblické hodiny jakýmisi laboratorními pracemi se syrovým textem a místem tříbení názorů na něj, zatímco v neděli pak farář tyto názory zahrne do kázání, které je tak trochu společným dílem sboru.

Je vzdělavatelná funkce nejdůležitější?
Zdá se mi, že existuje určitá typologie biblických hodin. Buď jsou především kurzem, nebo skupinkou, nebo rituálem. Tyhle tři typy představují tři vrcholy trojúhelníku. V reálu je to vždycky něco mezi. Možná bychom se ve sborech měli jasněji přiklonit k jednomu ze tří rohů, vždy podle toho, co se nám na místě zdá nejdůležitější. Model kurz znamená, že se chceme něco naučit a dozvědět. Ke kurzu patří jasně vymezené téma, někdy dokonce sešity, domácí úkoly, ale také jasně stanovená doba trvání a nějaká forma absolutoria. Někdo ten kurz absolvuje, někdo jiný ne. Myslím, že pojetí kurzu může práci sboru pěkně dynamizovat. Model skupinka znamená, že v intimním společenství členů sboru nad Biblí hledáme Boží slovo v kontextu svých osudů. Ke skupince patří důvěrné, tedy prakticky uzavřené společenství, v němž se lidé sdílejí a řečené v této skupince zůstane. Pojetí biblické hodiny jako skupinky může sborové společenství prohloubit. Model rituál znamená, že jde o pravidelné setkání jeden večer v týdnu. Nezáleží přitom tolik na tom, co se probírá, jako spíše na pravidelnosti. Ta se v různých krizích a ve starším věku může prokázat jako zdroj skutečné jistoty, zejména pokud je takto pojatá biblická hodina místem vzájemné mezilidské úcty a vlídnosti. Každý z těch modelů má silné stránky, má i svá čertova kopýtka. Lidé ve sboru by se měli dospěle poradit, co od biblické především očekávají.

Když jsme u rituálu, slyšel jsem, že v poslední době také katolická církev objevila biblické hodiny a v některých farnostech jsou velmi oblíbené. Není to znamení, že touha po společné čtení Bible zdaleka neuhasla?
Neznám poměry u katolíků nijak detailně. Asi i zde platí, že „odpíraného chleba největší kus“. Blíže znám tzv. podzemní katolíky, kteří před listopadem fungovali mimo oficiální struktury, často kolem ženatých kněží a biskupů. Po listopadu se cítili zrazeni velkou církví, která jejich jedinečnou zkušenost ignorovala. Zdá se mi, že díky své polemické situaci berou Bibli mnohem vážněji. Jakoby očekávali – reálněji nejen než většinoví katolíci, ale i než evangelíci – že v Bibli naleznou konkrétní modely pro uspořádání svých společenství. Připomínají mi v tom reformaci v jejích počátečních létech, nemají evangelické rozpaky, že Bibli může vykládat pouze odborník. Což je mimochodem naše dost neblahá forma klerikalismu. Zároveň ale podrželi svou katolickou liturgickou gramotnost, takže se tam výklad Bible vždycky děje v rámci života určitého společenství, v kontextu jeho velice konkrétních dilemat a ovšem také v kontextu společně slavených bohoslužeb, které jsou vždy s večeří Páně něčím víc než jen výkladem Bible.

Může být čtení Bible inspirací a povzbuzením pro víru?
U katolíků se mi líbí duchovní obnovy, jednorázová jednodenní soustředění nad Biblí, míněná zpravidla jako postní příprava před velkými svátky. Podobně je to při několikadenních exerciciích. Myslím, že při těchto setkáních nejde jenom o nějaký objektivní výklad, ale spíše o hledání toho, jak se biblickému textu otevřít a přijmout ho pro sebe.

Jako farář často stojím před rozhodováním, do jaké míry mám účastníkům biblických hodin zprostředkovat výsledky historického a literárního zkoumání Bible. Na jedné straně pokládám za neupřímné utvrzovat je v naivním čtení některých oddílů, na druhé straně nechci být jen tím, kdo jim vše zpochybní a pak je nechá na holičkách. Máš na to nějaký recept?
To záleží na tom, jaký model biblické hodiny si sbor přeje. V rámci modelu kurz si slušnou dávku historicko-kritických informací představit umím. Může to být zajímavé a poučné i pro mimocírkevní intelektuály a hledače. Má to smysl tam, kde jde o to rozehrát apologetickou notu a ukázat, že církev není spolkem zabedněnců, kteří se bojí kritického myšlení. Jenomže od začátku dvacátého století se ve světě, třeba v Nizozemí, nebo u nás, třeba v pojetí Slavomila Daňka, objevuje důraz na to, že pro církev je Bible důležitá právě jako kompozice, která sice vznikala postupně, ale pro nás je důležitá a inspirativní právě ve své konečné, byť zdánlivě rozporuplné podobě. Říká se tomu kanonický přístup a jde v něm o to sklonit se před její konečnou podobou. S realistickým vědomím, že relevantní církevnímu provozu je právě ta konečná verze. Samozřejmě je zde takřka nekonečné pole pro různé historické exkurzy a hypotézy, ale důležité je vzít přitom vážně fakt, že v církvi nakonec Bible vykrystalizovala tak, jak vykrystalizovala.

Mluvil jsi o evangelickém klerikalismu. Jak ale dnes může běžný (tedy teologicky neškolený) věřící číst Bibli bez odborné pomoci, bez nějakého „návodu na použití“? Jaká nebezpečí a jaké šance to přináší?
Myslím, že Bible předkládá ohromné drama světa s mnoha nástupními můstky pro rozvinutí dramat individuálního života. Člověk by se s ní měl pravidelně konfrontovat. Bible obsahuje rozvrh světa, který je často dost jiný, než jak nám jej sugeruje naše doba. Myslím si tedy, že by biblické hodiny mohly být takovými trenažéry, kde si lidé společně vyzkouší, jak číst Bibli kanonicky, to znamená tak, jak leží a běží, ale současně s nemalou dávkou symbolického, nebo spíše analogického myšlení, které umí odfiltrovat starobylý světový názor, ale podrží základní vztahové konstelace, které v ní jsou. Bez takového odfiltrování by člověku hrozil fundamentalismus, ale ten bych v naší církvi momentálně viděl jako menší riziko než pokročilou biblickou ztrátu paměti.

Minulé generace věřících si pamatovaly dlouhé biblické pasáže, lidé s těmito texty žili, dokázali je vnášet do různých životních situací. Dnes už málokdo cokoli memoruje. Nebude nám to chybět?
Já myslím, že nám to chybět bude. Do dětí i dospělých bych důležité verše „pěchoval“ horem dolem. Bible kralická byla myslím poetičtější a rytmičtější, takže se učila snáz. Mám zkušenost, že se děti na základní škole naučí ohromné objemy textu, sám ale kriticky doznávám, že si texty zpaměti pamatuji dost mizerně. A zase bych závistivě loupl okem po katolících: jejich breviář, který projedou jednou za rok, působí, že ti, kdo se jej modlí, znají nazpaměť dlouhé kusy žalmů. A ty jsou, jak pravil Atanáš, zahrádkou, v níž rostou všechny byliny, co jich jen v Bibli je.

Neukládáme důležité věci jen v jiné formě?
Život s textem naučeným zpaměti u nás představují písničky; z církevního zpěvníku i ze Svítá. Myslím si, že kdyby na to přišlo, ledaskdo v církvi by napsal zpaměti desítky stránek zásadních textů, na Bibli založených. No a kdo poslouchá starší tvorbu skupiny Oboroh, zná zpaměti pěkných pár žalmů, ani o tom možná neví.

 rozhovor připravil Ondřej Kolář