(ČB 12/2016) Joel Ruml, farář naší církve, emeritní synodní senior, se stal relativně nedávno seniorátním farářem Ústeckého seniorátu. Odpočívat tedy zatím nehodlá a myslím, že svým rozhodnutím leckoho potěšil. Je to zkušený farář; než odešel do církevního ústředí v Praze, sloužil sedm let v Lozicích, 12 let ve Velkém Meziříčí a nakonec čtyři roky v Olomouci. Funkci synodního seniora pak konal po dvě funkční období, od roku 2003 do roku 2015.
   Instalace seniorátním farářem se uskutečnila v říjnu v Krabčicích a netýkala se jen Joela Rumla. Do funkce farářky sboru v Krabčicích byla přitom uvedena i seniorka Martina Šeráková-Vlková.

Poslechněte si článek:

Ta vaše instalace byla hezká a způsob, jakým jste spolu kázali, byl trochu nevšední. Jak jste na ten nápad přišli?
Protože šlo o odpolední shromáždění, chtěli jsme, aby se nějak lišilo, tak nás napadlo, že bychom si mohli navzájem klást otázky. Inspirací nám byla jednoduchá reakce Petrova na výzvu Ježíšovu, aby po rybářsky neúspěšné noci znovu hodil sítě – Na tvé slovo, Pane! Otázky jsme si připravovali každý sám a předem jsme je nekonzultovali. Myslím, že se vhodně dotkly jak naší motivace a očekávání, tak i záměru představit se sboru a seniorátu.

Odkdy jsi tedy v Ústeckém seniorátu jmenován?
Místo seniorátního faráře bylo zřízeno synodem na jaře 2015 na dobu čtyř let. Od 1. ledna do 30. června 2016 bylo obsazeno Martinou Šerákovou a od 1. 7. 2016 mnou. Zvolen jsem do 31. prosince 2018.

Ústecký seniorát je asi nejvíc ze všech závislý na pomoci odjinud, je tu málo farářů, sbory jsou opravdu dost málo početné. Co bys k tomu dodal? Jak dál bys seniorát charakterizoval?
Pro mě je to kraj, se kterým se musím seznamovat, pocházím z Vysočiny a největší část života jsem prožil tam. Nevím, zda je to tím, že přicházím takto zvenčí, ale mně se situace nezdá tak tragická, jak se někdy říká. Kazatelská místa jsou obsazena nadějně, přišli kolegové mladší, ale zkušení a inspirativní. Je pravda, že aktivní členská základna je menší než jinde, ale – mezi námi – život sboru přece vesměs leží na bedrech několika tahounů, značná část církve se trochu veze. Mně se zdá podstatné, že v téhle oblasti, silně zasažené historickými událostmi a ideologií předcházejícího režimu, i dnes žijí lidé, kterým nemusí být zvěst evangelia a spásy v Kristu jenom k smíchu. Netroufám si tedy Ústecký seniorát příliš charakterizovat, jako se spíš vymezit vůči rychlému předznamenání, že to je oblast církevně neperspektivní a málo zajímavá. A dodal bych – pro odvážné a schopné máme krásné místo v Ústí nad Labem, to je naprosto jedinečný prostor pro to začít budovat téměř na zelené louce a sám se podrobit zkoušce.

Jistě by tě rádi brali i jinde. Jak to tvé rozhodnutí vzniklo? Takový šlechetný nápad, řekla bych…
Jako synodní senior jsem se zasazoval o to, aby se Ústecký seniorát dostal více do povědomí širšího společenství církve, proto vznikl Rok Ústeckého seniorátu (2015). Věřím, že to mělo smysl, církev mohla nazřít, že je správné dívat se přes okraj toho sborově nejbližšího. Když pak tedy přišlo pozvání, abych se stal seniorátním farářem právě tam, připadal bych si s ohledem na svůj předchozí postoj nevěrohodně, kdybych byl šel jinam. Tak jsem přitakal.

V čem konkrétněji ta tvá práce spočívá?
První měsíce jsem se hlavně rozhlížel, úkoly mi dával seniorátní výbor, můj nadřízený orgán. Postupně to ale směřuje k administraci některých sborů; od 1. října administruji sbor v Libkovicích pod Řípem, asi od 1. ledna 2017 přibude administrace sboru v Roudnici nad Labem, a pokud dobře slyším, hovoří se taky o administraci Chotiněvsi, snad někdy na jaře. Administrace znamená být spolu s kurátorem statutárním zástupcem sboru, účastnit se schůzí staršovstva, duchovensky se starat o řádné zvěstování evangelia při bohoslužbách, biblických hodinách i jindy, patří k tomu i pastorace, případně i katecheze.

Slyšela jsem, že v Libkovicích budeš mít bohoslužby dvakrát měsíčně. Sbor trochu znám, jsem si jista, že to pro ně bude velká a potěšující změna!
Ano, Libkovice jsou zajímavý sbor. Maličký; je to úplně jiný řád než sbory, ve kterých jsem kdysi býval. Ale mám dojem, že v tom sborovém společenství existuje jakási jiskra a chuť. Takže mě to docela inspiruje a navíc (což možná naštve některé mé přísné kolegy, kteří mi tento postoj nedovolují) jsem zvědav, zda styl jednání, který je mi vlastní, je nějak nosný a dokáže něco dát nebo třeba i něco rozvinout.

Práce synodního seniora byla nesporně časově hodně svízelná. Mohl bys teď třeba mít čas na odpočinek, na své záliby, na výlety; a ty místo toho takhle. Co tě k tomu pudí?
Dění ve veřejném životě, politická kultura a vztah společnosti k církvím mě zajímají pořád stejně. Teď mě ale plní téměř nadšením, že je pouze moje volba, jakou měrou se o to chci a budu zajímat a jaké postoje zaujmu. Že už ode mne církev pořád znovu nečeká nějaká vyjádření, aby vzápětí kontrovala, že to nemá být, neb to je politikaření. To si pořád znovu s vděkem uvědomuju. Takže mám radost, že se zas můžu podílet na tvářnosti nějakého církevního společenství a angažovat se v církevní dolině.

A co se týče osobnější a rodinné stránky? Kde teď vlastně bydlíte? Bude to znamenat asi hodně ježdění, ne?
Okolí našeho bydlení, které je v Hostivaři, je nám milé, nedaleko je les, chodíme na vycházky a výlety podél Botiče. Je tam klid, asi si zvykneme a budeme tam rádi. A protože tohle povolání je dojednáno jen na dva a půl roku, seniorátní výbor souhlasil s tím, že budu bydlet mimo seniorát a dojíždět, což se zatím jeví jako zvládnutelné. Ježdění to nějaké je, ale není tak dlouhé, aby to unavovalo.

A jinak? Volejbal hraješ pořád?
Hraju a těší mě, že mě mladší z hřiště zatím nevyhánějí. A pak mám rád setkávání s milými lidmi, jsou vesměs z církve, ten okruh je fajn. Nenudím se!

Máš jasno v tom, jak dlouho v téhle pozici setrváš? Zda za ty dva roky skončíš?
Podle církevních pravidel platí, že farář může být volen nejvýše do konce roku, v němž dovrší 65 let věku. To je v mém případě konec roku 2018. O tom, co bude dál, zatím nepřemýšlím. Jak se hezky nealibisticky říká: Pánu Bohu poručeno!

připravila Jana Plíšková