(ČB 12/2016) Bylo pěkné počasí, když jsme odjížděli ze Zelova do země otců, kterou opustili z náboženských důvodů v XVIII. století a usadili se kromě Zelova také ve Faustynově, Kučově a jiných místech středního Polska.
První den jsme zamířili do Svitav, kde nás uvítali členové evangelické církve s farářem Filipem Kellerem. Někteří z tohoto sboru navštívili evangelické sbory v Kleszczowě, Lodži a Zelově už v roce 2015. Setkali jsme se s přáteli, se kterými udržujeme kontakty alespoň díky internetu. Večer začal procházkou městem, při níž nás prováděl bývalý starosta;
Poslechněte si článek:
zajímavě hovořil o historii, o revitalizaci města… Navštívili jsme také městské muzeum a galerii. Pro nás z Lodže bylo zajímavé, že Svitavy byly pro svůj textilní průmysl nazývány „západomoravským Manchesterem”. V arkádě kryté chodby na náměstí hrál kdosi na klavír a my jsme si na melodii známé české písně „Pode mlejnem nade mlejnem husy se pasou…“ mohli zazpívat naši polskou píseň „Szła dzieweczka do laseczka do zielonego…“
Cesta na Růžový palouček
Druhý den naší cesty byl obzvláště důležitý. Spolu se zástupci svitavského sboru jsme navštívili město Litomyšl, které se zapsalo do dějin Jednoty bratrské. A také se zde narodil Bedřich Smetana. Renesanční zámek v tomto městě byl v roce 1999 zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO.
V blízkosti města Litomyšl se nachází Růžový palouček, velmi památné místo, které bylo v roce 1989 prohlášeno kulturní památkou. Lidem v Zelově je Růžový palouček znám ze Starých pověstí českých Aloise Jiráska. V roce 1628 se zde Jan Amos Komenský spolu ze skupinou exulantů loučil s domovem a s vlastí. Podle A. Jiráska se „čeští bratři“ loučili s rodnou krajinou a naposled byla na území Čech vysluhována večeře Páně. Slzami přitom skropili zem a z těchto slz, podle pověsti, vyrostly divoké růže, které nikdo nedokázal vytrhat a zničit. Vzali s sebou do ciziny i hrst země, kterou uložili do svých zavazadel. Zlatý kalich, symbol víry, zakopali do země. Doufali, že až se budou vracet do vlasti, kalich vykopou. Ovšem to se nestalo, po Vestfálském míru už žádné naděje na návrat nebyly a poslední biskup Jednoty Bratrské, Jan Amos Komenský, zemřel v Nizozemsku.
19. června 1921 byl na Růžovém paloučku odhalen památník, který připomíná odchod českých bratří do exilu. Slavnostní řeč před asi sedmdesáti tisíci přítomnými tehdy pronesl Alois Jirásek. Zelovští Češi byli odhalení památníku přítomni také, byli ten rok pozváni i na slavnost 300. výročí popravy 21 českých pánů.
Mnozí z nich měli touhu vrátit se do české země. I ve vzdáleném Zelově zachovávali v paměti vzpomínku na dějiny českých bratří popsané Jiráskem i na slavnostní setkání na Růžovém paloučku, který otcové na rozloučenou skropili slzami. V lesích sedláků na Zelůvku byla dlouhá zelená louka. Někteří o ní říkali: To je náš Růžový palouček. Tam se setkávali v nedělním odpoledni a zpívali české písně s touhou po návratu do vlasti. Nechyběly ani recitace básní Boženy Němcové.
I my jsme měli příležitost navštívit to vzácné místo, na které s láskou vzpomínali naši rodiče, a vzpomínky odtamtud si odnášíme do svých domovů.
Pražská zastavení
V pozdním odpoledni jsme dojeli do Prahy, kde nás uvítali Barbara a Jaroslav Kolafovi a ubytovali nás v evangelickém penzionu v ústředí církve v Jungmannově ulici. Tam nás čekal i přítel našich polských sborů, emeritní farář Petr Brodský a měli jsme také setkání se zástupci Ministerstva zahraničních věcí ČR, vládním zmocněncem pro krajany Jaroslavem Kantůrkem a paní Markétou Fajmonovou. Ministerstvo náš zájezd do Čech finančně podpořilo, za což děkujeme.
Pozdě večer se někteří vytrvalci vydali na procházku přes Karlův most, o kterém jsme slyšeli od našich babiček mnoho příběhů. Na Pražský hrad a katedrálu sv. Víta to byl hezký pohled. A po Vltavě pluly v záři světel vyhlídkové lodě. Druhý den naší procházky po Praze byl plný sluníčka a mnoha turistů. Mnozí z nás, zvláště ti nejstarší, zápasili s únavou, ale nakonec jsme to zvládli.
Zvláště důležité místo pro nás, potomky českých bratří, je Betlémská kaple, ve které kázal mistr Jan Hus. Z kostnického vězení napsal pražské univerzitě „Stůjte v poznané pravdě, která vítězí nade vším a sílu má až na věky“. Pro tuto pravdu byl mistr Jan v Kostnici upálen. Heslo „Pravda vítězí“ umístili naši otcové v evangelicko-reformovaném kostele v Zelově.
Cestou domů
Na zpáteční cestě nás uvítali kávou a sušenkou v turistické stanici „Kalvínka“ v Pstrążnej (Stroužná). Právě se tam opravuje kostel a v něm jsme poděkovali za naši šťastnou cestu, která nás vedla stezkami Jana Husa. Dále zpáteční cesta vedla přes „Českou besedu“ v Gęsińcu v okolí Strzelina. My máme ve vzpomínkách předválečný název té vesničky – Husinec. V minulosti to byla česká vesnička s moc dobrými styky se sborem v Zelově. Při čaji s koláčkem jsme tam vzpomínali na minulost, na naše mládí a zazpívali jsme si společně i česky.
Jménem účastníků zájezdu s názvem „Po šlépějích Jana Husa“ děkuji všem, kteří k návštěvě míst tak důležitých pro potomky českých bratří ze Zelova, Lodže, Kleszczowa a Belchatowa přispěli. Fotografický záznam zájezdu provedl Marek Kimmr ze Zelova, kterému také děkujeme.
Jaroslav Stejskal, Polsko