(ČB 10/2016) Někteří čtenáři budou asi protestovat už proti tomuhle nadpisu. „Bolest je přece jednoznačně nepřítel,“ řeknou, „proti kterému se musí vždycky a všude bojovat, aby si nedovolil nás trápit!“ Lidé, kteří tohle vyznávají, mají pořád při ruce „proti bolesti“ prášky. Neuvědomují si, že si tím mohou škodit, že bolest může být často i dobrý přítel.     

Poslechněte si článek:

   Bolest sama není nemoc, ale její příznak. U mnoha různých nemocí. A bývá natolik charakteristická, že často vede ke správné diagnóze. Když ke mně přijde nemocný a stěžuje si na bolest, musím říci, že mě to vlastně potěší. Mohu se ho začít ptát, kde je ta bolest, zda mi to místo může ukázat prstem, zda se bolest někam šíří nebo vystřeluje, kdy se objevuje, jak dlouho trvá, jaká je (řezavá, píchavá, pálivá, svíravá…), zda ji něco vyvolává, nebo zda ji něco dokáže utišit… Na takovéhle otázky dovede odpovědět snad každý nemocný právě proto, že bolest je ten velmi nepříjemný příznak. Když si spolu bolest v rozhovoru rozebereme, leckdy už tím její příčinu zjistíme. Další vyšetření pak diagnózu jen potvrdí.

   Staří lékaři měli přísloví: „Naslouchejte pozorně nemocnému, říká vám totiž diagnózu!“ To mohu potvrdit, doplním to jen tím, že důležité je nejen naslouchat, ale i umět se ptát. Z řady jiných příznaků vytěžíme málo nebo nic. Na příklad slabost, malátnost, špatná chuť k jídlu… To jsou obecné příznaky, které říkají jen to, že ten člověk není zdráv. Bolest však patří mezi příznaky nejcennější; právě tím, že umožňuje určit diagnózu, a tím pomáhá ke správnému léčení. Je naším přítelem i proto, že nás donutí jít k lékaři, něco udělat. Když ji budeme od počátku tlumit, aniž bychom věděli, co ji způsobuje, návštěvu lékaře budeme nejspíš oddalovat, a tím si nemoc můžeme zhoršit.

   Bolest je naším přítelem i tehdy, když slouží jako červený semafor. Říká: „nedělej to a ono, zastav se, nepřepínej se, odpočiň si“. Platí to u některých nemocí srdce a cév, které nám tímhle způsobem řeknou, abychom zpomalili tempo. A také u všelijakých poškození pohybového systému. Když začneme mít bolesti při nějakém sportovním výkonu, je to signál, že máme ubrat nebo přestat. Při kolektivní hře se v takové chvíli máme dát vystřídat. Pokud jsme ovšem špičkoví sportovci a při výkonu si nějak ublížíme, hned přiskočí lékař a dá nám něco, abychom mohli pokračovat. Tím nám ovšem škodí. Červené světlo přestane svítit a my si dalším výkonem své problémy zhoršíme. Z toho pak u některých špičkových sportovců pramení předčasné opotřebování i trvalé zdravotní poškození.

   Zlým pánem je bolest tehdy, když nás opanuje. Bývá to u některých zhoubných onemocnění, ale nejen u nich. Bolest se může stupňovat natolik, že nás naplní, že kromě bolesti nejsme schopni nic vnímat. Setkal jsem se mezi některými věřícími s názorem, že ani taková bolest se nemá tlumit, protože utrpení člověka jednak tříbí, jednak je může obětovat Bohu za někoho nebo za něco. Myslím, že takhle může myslet jen člověk, který o bolesti pouze teoretizuje a neví, o čem mluví, protože sám pořádnou bolest nikdy nezažil. Při opravdu velké bolesti člověk „trpí jako zvíře“ a na nic jiného nemá čas ani myšlenky.

   Jako křesťan a lékař si rád čtu v evangeliích zprávy o tom, jak uzdravoval Ježíš. Nikdy nikomu neřekl, že jeho nemoc je trest za hříchy nebo že je to zkouška, kterou má projít, aby se zocelil. Nikdy nikoho neodmítl z takovýchhle důvodů, pomohl všem. To je pro mne podstatné. Proto i my zdravotníci máme všem lidem pomáhat jejich utrpení zmírňovat.

   Někdy, zvláště u pokročilých zhoubných onemocnění, už bolest nemůže ničemu pomoci, protože diagnóza je dávno zřejmá. Utrpení v konečných fázích těchto nemocí bylo důvodem, že se začalo uvažovat o možnosti eutanazie – ukončení života na žádost nemocného, který už nechce dál trpět. V zemích, kde je eutanazie umožňována, se uvádí „nesnesitelné utrpení“ jako její možný důvod. Lékaři, kteří jsou proti eutanazii, přišli s konceptem „eubiosie“. Zatímco „eutanazie“ znamená „dobrou, příjemnou smrt“, „eubiosie“ znamená „dobrý, příjemný život“ – rozumí se až do smrti. Když už nemůžeme proti nemoci účinně bojovat a je jasné, že zvítězí a nemocného usmrtí, nemáme složit ruce do klína. Stále můžeme tlumit příznaky nemoci; a na prvním místě bolest. To dělá paliativní medicína, která se v poslední době na celém světě rozvíjí, vznikají dokonce speciální oddělení pro léčbu bolesti. Nesnesitelné tělesné utrpení jako důvod eutanazie tedy prakticky odpadá. Jestliže dnes nemocný nesnesitelně trpí bolestmi, znamená to, že je špatně léčen, a to není důvod, abychom ho zabíjeli.

   Kromě oddělení léčby bolesti máme ještě hospice a domácí hospicovou péči. Tam všude jsou odborníci, kteří dokážou s bolestí zacházet a vítězit nad ní. Není to nic samoúčelného. Sama bolest totiž může nemocného natolik šokovat, že uspíší jeho smrt. Vím o nemocných, kteří na běžných nemocničních odděleních byli v tak špatném stavu, že se jejich úmrtí po překladu do hospice předpokládalo do několika dnů. Když se tam ale začalo s řádnou léčbou bolesti, utrápení nemocní rozkvetli a mohli se ještě i na několik měsíců vrátit domů.

MUDr. Zdeněk Susa
(foto: Marcel Rozhoň)