(ČB 10/2016) David Svoboda (*1985) je moderní pětibojař. Tento sport zahrnuje šerm, běh se střelbou, parkur a plavání. Přes své mládí byl David již na třech olympiádách, z Londýna přivezl v roce 2012 zlatou medaili, letos v Riu byl devátý. Je držitelem světového rekordu v počtu nasbíraných bodů v pětiboji z let 2008 a 2011. Pochází z dvojčat, jeho bratr Tomáš je úspěšný triatlonista.

Poslechněte si článek:

Moderní pětiboj mně připadá jako rytířský sport, jakási moderní podoba rytířských turnajů. Proč se soutěží právě v těchto pěti disciplínách?
Prostředí vzniku pětiboje bylo podobné jako rytířské, ale první pětibojaři byli důstojníci armád. Před zhruba sto lety, kdy moderní pětiboj jako sport vznikl, bylo těchto pět disciplín brannou povinností každého vojáka. Na vojně se jezdilo na koni, v rámci fyzické přípravy se běhalo a plavalo, střelba a šerm patřily tehdy ke klasickým vojenským dovednostem. Výlučnou záležitostí vojáků přestal být tento sport někdy po druhé světové válce.

A název tohoto sportu vznikl jak?
Slovo moderní je v názvu proto, že zahrnuje pět sportů, moderních v době obnovení olympijských her, tedy roku 1896. V názvu pětiboj pak vidíme návaznost na klasické klání ve více disciplínách z dob antických olympijských her.

Jak jste se k modernímu pětiboji dostal vy?
Já jsem si tuto kombinaci sportů vybral, protože se mi zkrátka líbila. Dlouho jsem závodně plaval a už mě to moc nebavilo ani jsem nebyl tak dobrý, jak bych si býval přál. Sport jsem ale dělat chtěl a vždycky se mi líbily právě víceboje, protože rozvíjí všestrannost. Zároveň jsem ta léta plavání chtěl nějak zúročit, tak jsem nakonec došel k tomu, že buďto triatlon, nebo moderní pětiboj. V šestnácti letech jsem se šel podívat na mezinárodní závody, pětiboj se mi zalíbil, tak jsme se rozhodl.

Je těžké být dobrý v jednom sportu. Bolí to, být dobrý v pěti?
No, moderní pětiboj je jeden sport. Má více disciplín, ale kdo jej správně chápe, dívá se na celek. A ty jednotlivé části je potřeba zlepšovat tak, aby celek šel dopředu. V tom je ta největší věda, ale zároveň i krása.

Například se člověk nesmí bát koní, že?
Nesmí se bát spousty věcí, jako při každém sportu. Koní se bát ze začátku může, ale musí se takového strachu rychle zbavit.

Závodíte za Duklu Praha. Jakou máte vojenskou hodnost a co to obnáší?
Jsem členem Armádního sportovního centra Dukla, což je nebojový útvar v rámci Armády České republiky. Podporuje nás ministerstvo obrany. Jsem voják z povolání, což je pro sportovce výhodné, voják má lepší podmínky než civilní zaměstnanec. Nese to s sebou ale povinnost základního vojenského výcviku, pak každoročně několikadenního dalšího výcviku, důstojnické zkoušky z angličtiny a dalších oborů. Na některé slavnostní nebo společenské příležitosti musím nosit uniformu, ale to mi nevadí. Nosím ji docela rád.

Na olympiádu do Pekingu jste v roce 2008 odjížděl s velkými ambicemi, byl jste v té době nejlepším pětibojařem na světě. Vylosovaný vrtošivý kůň ale zhatil všechny naděje. Bolí takové zklamání?
Já jsem si o sobě myslel, že jsem nejlepší na světě, ale ono to tak úplně nebylo. V těch tehdy svých třiadvaceti letech jsem jel na olympiádu bez respektu a beze strachu, značně sebevědomě. Prohlásil jsem, že si jedu do Pekingu pro medaili. Výkonnostně to možné bylo, ale podcenil jsem zkušenosti starších, nedokázal jsem odhadnout další věci, které v tak důležitém závodě můžou hrát velkou roli. Až na nepovedenou jezdeckou disciplínu jsem ale nakonec skutečně podal výborné výkony. Parkur jsem nedokončil, ale díky ostatním disciplínám, ve kterých jsem měl náskok, to celkově dalo pořád slušný výsledek. (29. místo – pozn. red.)

Jak to vnímáte dnes, po osmi letech?
Co máte natrénováno, to vám nikdo nevezme. Záleží také na tom, zda hodnotíte výkon, nebo výsledek. Já jsem tehdy měl takový náskok po střelbě, běhu a plavání, že i kdybych poshazoval snad všechny překážky, na bronz by to stačilo. Jen jakkoli parkur dojet. A vidíte. To se nepovedlo, to bolelo. Byl jsem mladý, nevěděl jsem, jestli budu mít ještě někdy další šanci, jestli budu mít formu před další olympiádou. To bylo kruté. S odstupem času vidím, že to smysl mělo, dnes se na věci možná i pro tuto zkušenost dívám jinak.

Na další olympiádě v Londýně v roce 2012 jste bojoval v poslední disciplíně o zlato s čínským závodníkem, nakonec jste předvedl výborný finiš a vyhrál v novém olympijském rekordu (5928 bodů) zlatou medaili. Jak člověk vychutnává takovou odměnu po vší námaze, která může i bolet?
Vítězství v Londýně bylo z mého pohledu úplně dokonalé. Byl jsem koncentrovaný, uvolněný, všechno se povedlo, jak jsem si vysnil. A bylo to na olympiádě, která byla jedna z nejkrásnějších v celé historii. I kdybych si mohl vybrat, vybral bych si přesně to, co se stalo. Vítězná euforie byla nekončící, bylo to nádherné, úžasné období. Bylo mi sedmadvacet a po té první, „nepovedené“ olympiádě bylo všechno o to sladší. A víc jsem si vítězství vážil.

Takže přišla jakási pokora ze zkušenosti?
No, já si nemyslím, že jsem se v těch třiadvaceti choval nějak špatně. Možná přiměřeně věku. Do té doby se mi všechno dařilo, všechno šlo jaksi samo bez větších zádrhelů, začal jsem si dost věřit a připadal jsem si nezničitelný. A pak po tom neúspěchu v Pekingu jsem na věci získal jiný náhled. Uvědomil jsem si, že nemám všechno pod kontrolou. Na druhou stranu jsou sebevědomí, chuť vítězit a nebát se říct i dopředu, že chci vyhrát, u mladých sportovců přirozené a snad i nutné. Bez toho to moc nejde. Dnes je pro mě důležité, že jsem tím vším prošel a myslím, že to tak bylo dobře. Teď už víc počítám s faktory, které celou soutěž ovlivňují, ale já s nimi nic neudělám. To jsem v tom raném mládí takhle vůbec nevnímal a šel do boje mnohem bezstarostněji.

Závodíte sice sám, ale máte kolem sebe realizační tým. Jaká je jeho role a jaký má podíl na vašem úspěchu?
Podíl týmu je velký. Jsou to trenéři, jejichž vliv se časem posunuje z role vůdcovské do role konzultantské, ale pořád jsou velmi důležití. Pak doktoři, fyzioterapeut, ekonom a další. Čím je realizační tým širší a čím líp funguje, tím má sportovec větší šanci, že se v silné konkurenci ostatních závodníků prosadí. Závislost na těch kolem si uvědomuju a děkuju za dobrou spolupráci.

Je mezi moderními pětibojaři rivalita, nebo si spíš pomáháte?
Nemůžu mluvit za všechny, ale tady u nás v Čechách je rivalita minimální. Ačkoli moderní pětiboj je individuální sport, fungujeme jako tým. Úspěch kohokoli z nás, ať už na mistrovství Evropy, světa, nebo na olympiádě, je úspěchem všech. Když se jednomu nedaří, je důležité, aby někdo druhý byl na špičce a aby se stále udržovalo povědomí, že jsme dobří. Je to důležité kvůli veřejnosti, sponzorům, publicitě. Soutěžíme také ve štafetách; to by bez spolupráce nešlo vůbec.

Sportuje se u nás v ovzduší fair play?
U nás určitě ano. Společnost sportovců zrcadlí docela věrně celou společnost. To je stejné jako v jiných oborech. Všude jsou lidé čestní, pracovití a féroví vedle jiných, kteří tak úžasní nejsou.

Bolí to, když člověka shodí kůň?
No, někdy jo. Já jsem spadl z koně mockrát a zatím se mně naštěstí nic nestalo. Na kolbišti se člověk může praštit o překážku, ale to je docela bezpečné, jednotlivé díly se snadno shazují, není tam nic pevného. Pády z koně jsou lepší ve cvalu, člověk udělá jakýsi kotrmelec, ale většinou se nic nestane. Horší jsou pády z místa. Když po tréninku stojíte v klidu, najednou se kůň něčeho lekne a jezdec spadne rovnou dolů.

Co v moderním pětiboji (a ve sportu obecně) nejvíc bolí?
Z mého pohledu vrcholového sportovce je to nadměrná fyzická i psychická zátěž. Člověk se dostává na hranici svých tělesných i duševních sil. To může někdy bolet. Taky je fakt, že v některých disciplínách vyhrává ten, kdo snese víc bolesti, kdo má posunutý práh jejího vnímání. Jinak sport jako takový je bolestí příjemnou a hlavně dobrovolnou. Je to úplně něco jiného než třeba bolest při nemoci. Vrcholový sportovec taky trochu trpí, musí překonat určitý nekomfort a dost překážek, ale my sportovci si v tom spíš libujeme.

Jako mnohostranný sportovec jste vzorem mnoha malých dětí, které s nějakým sportem začínají. Co byste jim doporučil?
Rozhodně bych jim doporučil, aby nezačínaly moc brzo s nějakým specifickým tréninkem. Málokdo ve věku tak do deseti let sám ví, co by chtěl dělat. Většinou své ratolesti na nějaký sport dají rodiče, často podle možností v místě bydliště. Samy děti ani nemůžou mít představu o možnostech a o tom, co který sport obnáší. Rozhodně bych doporučil, ať děti něco dělají, ať se hýbou, ať mají později z čeho těžit. Později si můžou vybrat, co je baví a do čeho se pustí naplno. Sporty všeho druhu a všestrannost od dětství je nejlepší vklad, ale nedělat nic a v patnácti si vzpomenout, že chci vrcholově sportovat, to už je pozdě. S pětibojem se sice dá začít později, ale je potřeba mít průpravu – fyzickou, motorickou, koordinační i kondiční.

Co byste vzkázal čtenářům Českého bratra?
Koukejte se na moderní pětiboj! Fanděte českým sportovcům, když bojují na mezinárodním poli a nezapomeňte sami také sportovat.

ptala se Daniela Ženatá
(foto: archiv sportovce)