(ČB 10/2016) Rozhovor, který jsme spolu vedli v dejvickém Souterrainu před dvaceti lety k tvým padesátinám, končí: To, že devětačtyřicítka bude nahrazena padesátkou, pro mě neznamená žádné neštěstí, žádnou bolest. Horší je třeba, že ta kolena se už tak nehejbou. Ale na tento věk si nestěžuju. Moudrost se sice nedostavuje – pořád ještě – ale dostavuje se větší shovívavost, nějaká schopnost nést sebe sama.

Poslechněte si článek:

Když už člověk sám se sebou 50 let vydržel, tak si na sebe trochu zvykl, už je se sebou smířen. Je to docela dobrý pocit, že si rozumím. Jsem na sebe takovej hodnej, sám k sobě velkorysej, taky trošku vím, co od sebe můžu čekat. A snad jsem trochu shovívavější i vůči svým bližním. V tomto ohledu není věk špatná okolnost. Takže já se ani těch dalších čísel s nulami nebojím.

Miloši, platí to stále? Neděsí tě blížící se kulatiny?
Kdepak, neděsí, ale překvapuje mne, že už jsou tady! Nečekal jsem, že se dostaví tak brzy. Bývaly časy, kdy od začátku školního roku do Vánoc to trvalo věčnost. Když jsem byl ve věku starců na chmelu, pociťoval jsem těch  sedmnáct let života jako epochálně dlouhou dobu, zatímco dnes mám pocit, že jsem své padesátiny slavil předevčírem. Vypadá to, že s přibývajícími lety se všechno zrychluje, což ovšem je optický klam, to my zpomalujeme a všechno nám déle trvá. Ale proč ne, však není kam spěchat.

Jak tráví čas náš nezapomenutelný dejvický farář Miloš Rejchrt? Předpokládám správně, že ne na výměnku?
Čas tráví mne, řekl bych, čímž naznačuji, že potěšení ze všelijakých slovních hříček a jazykových her mne neopouští. Čas travič zatím jen tak cvičně vypouští kapky jedu tu do kolen či bederní páteře, tu do slinivky břišní a cukruje mi krev. Prostě klasika začínajícího sedmdesátníka, nic dramatického. Vymiňovat jsem si nemusel nic, neb jsem se před nedávnem (pouhých čtyřicet šest let tomu nazad) šťastně oženil, navíc výhodně, takže teď si spokojeně spolumajetnicky předu v rodinném domku. Odtud často vyrážím na samotářské výpravy do lesů na jih a západ od Prahy, tam zhluboka dýchám a asi medituji, neboť se po návratu vždycky cítím tělesně fit a duchovně částečně znovuzrozen.

Pevný úvazek mám jediný, členství v Etické komisi České republiky, což je ale název trochu matoucí; jsme cosi jako odvolací správní orgán, který vyřizuje Ministertvem obrany zamítnuté žádostí o přiznání statutu odbojáře proti komunismu. Tu a tam někde někdy kážu, ale opravdu zřídka (např. před rokem v katedrále sv. Petra v Ženevě při rozhlasovém  přenosu). Kázání ve sboru v Kobylisích ale rád a s užitkem poslouchám, též se účastním biblických hodin. Poměrně dost se věnuji  zpěvu s dětmi v Bratrské škole v Holešovicích, základce, kam chodí můj vnuk Eliáš. Občas mne vyzvou z Českého rozhlasu, abych něco pověděl na mikrofon. Nenudím se ani trochu.

Vždycky jsi byl všestranný – byl jsi farářem, topičem, hercem, překladatelem, disidentským aktivistou, redaktorem rozhlasu, učitelem, skladatelem i textařem… Čím jsi teď nejvíc?
Cha chá, to je slušný výčet, víc toho stihl snad jen Cimrman! Kdybych měl bilancovat, o spoustu vyjmenovaných činností jsem jenom zavadil, snad jen jako topič jsem byl nadprůměrně zdatný a ceněný. Teď jsem ponejvíce osoba samostatně výdělečně nečinná. Prostě se raduju z podzimu života a jde mi to, vždycky jsem měl podzim ze všech ročních období nejraději.

Napsal jsi v poslední době nějaké nové písničky? Která byla vlastně tvá zatím poslední?
Nenapsal. Možná tou poslední byla jednoduchá dvanáctitaktovka pro Berany z počátku devadesátých let „Otče Abrahame“. Ta byla myslím docela prorocká, neboť se v ní  prosí o restituci víry, nikoli cenných papírů a jiných majetkových hodnot. Ostatně výskyt mých písniček v oficiálním zpěvníku ČCE považuji za drobné nedorozumění. Já je páchal v představě, že se někde s kytarou párkrát zazpívají a brzy zapomenou. Spíše jsem očekával, že svými neumělými popěvky vyhecuji jiné, kdo to budou umět, aby napsali písničky svoje a lepší. Což se taky moc nepovedlo…

Vzpomeneš si někdy mezi smrští dalších a dalších životních událostí a
množstvím úkolů, které jsou na tebe nakládány, na své působení v Dejvicích?
Ale ovšem, setkávání a společné konání v dejvickém sboru mne ovlivnilo, až i formovalo. Stále si nesu z dejvického suterénu povzbuzení, že křesťané, aby žili jako církev Páně, nepotřebují latifundie, katedrály a vůbec jakoukoli okázalost, to důležité je dění mezi nimi. V dejvickém sboru se děly věci nenápadné, přitom veliké a krásné. Když jsem před rokem v Kalvínově městě  stoupal v neděli ráno k bohoslužbám, vybavilo se mi, jak jsme těmi uličkami jednou stoupali s Našimi pěvci a přitom čtyřhlasně zpívali a Ženevané nám mávali z oken. To je něco víc než vzpomínky, to je kus života bohatého a naplněného; a ten ve mně zůstal.

Jak vidíš ze své životní perspektivy naši církev: jaký by měl být její úkol, co by měla přinášet?
Nedávno jsem slyšel v rádiu přítele biskupa Václava Malého; citoval výrok bývalého papeže Benedikta XVI., že církev by měla být kreativní menšinou. Myslím, že právě pro naši ČCE je to přání ušité na míru. Kreativita je vždycky záležitost jedinců, ale jedinci potřebují prostředí, kde mohou svou nápaditost posilovat a korigovat ji nápady druhých, a kde se jim  poskytuje střecha nad hlavou a jiné vhodné vnější podmínky. Českobratrská evangelická církev nechť je shromaždištěm kreativních pozitivních deviantů. Více ani méně od církevní instituce nečekám.

Co bys nakonec vzkázal čtenářům?
Pozdvihněte srdce a věřte, že od lásky Boží nás neodloučí nic, ani zima ne, natož  podzim!

rozhovor připravila Lydie Härtelová
(převzato z dejvického sborového zpravodaje Souterrain)