(ČB 10/2016) Když se podíváte na studenty naší církevní konzervatoře, což jsou lidé většinou bezelstně nevěřící, budete mít možná dojem, že o to dovést je k určité otevřenosti vůči víře bychom se měli aspoň pokusit. Možná. Ale nahlédněme jejich současnou situaci poctivě – možná mohou v něčem poučit i oni nás.

Poslechněte si článek:

Pyramida hodnot
Každopádně já sám jsem se dost poučil, když jsme se studenty skládali takzvanou Pyramidu hodnot. Je to vlastně taková psychologická hra. Každý si pro sebe natrhá hromádku papírků. V prvním kroku na ně spontánně píše vše, co je pro něho v životě důležité – věci, lidi, hodnoty, čemu věnuje myšlenky, čas a energii. A v druhém kroku si pak ze svých papírků skládá pyramidu. Do první, horní vrsty dává věci, kterým věnuje nejvíce času, myšlenek. Do další, nižší vrstvy to, čemu věnuje času méně. A pak jsou další vrstvy až po tu spodní, kde budou věci, které se zanedbávají. Kdykoliv jsem hrál tuto hru s evangelíky, s mládeží nebo střední generací, pro účastníky bývalo často velkým prozřením, když před sebou na stole viděli důkaz, že věci, které považují za nejdůležitější, nejsou navrch; tam se naopak tlačí věci, které i sami považovali za nedůležité.

Když však teď stejnou hru hraji s různými ročníky konzervatoře, pyramidy jim vychází uspořádány povětšinou mnohem lépe. Jistě se leckde vyskytne nějaká nesrovnalost typu „babička, kterou máme rádi, ale málo ji naštěvujeme“. Ale důležité zájmy a činnosti jsou u nich skoro vždy navrch. A hlavně hudba. Pokud konzervatorista chce na škole obstát, musí cvičit mnoho hodin denně. A musí mít motivaci, musí ho to bavit. Hudba nebo zpěv se mu stanou těžištěm života, které si pak kolem sebe uspořádá hodně věcí dalších. Hudba jako ta vzácná perla z Ježíšova podobenství.

Integrita víry
Nemohli bychom se právě tady poučit i my? Mám dneska já jako obvyklý evangelík vlastně nějakou „integritu“? Integritu z víry? Pavel v Bibli říká, abychom se neustále modlili; modlitba má být tmelem všech životních situací. To však určitě neděláme. Dobrý kazatel nosí celý týden v hlavě základ nedělního kázání a na ten se mu přichycují momenty z běžného života; naděje evangelia se mu třeba promítá do nich – taky určitá integrita. A podobnou může zakoušet i ten, kdo prostě čte pravidelně Bibli. Způsoby tedy známe… Nevím, nechci soudit, ale možná je „celistvých“ evangelíků málo. Mám zkrátka dojem, že bych se od těch svých študentíků něčemu naučit měl (měli bychom).

Napadl mě v této souvislosti citát z T. Mertona: „Integrita umělce pozvedá člověka nad rovinu světa…“ A k tomu mám i historku: Bezpečnostní technik hodnotil požární poplach, který se konal v naší škole. Některé věci se prý budou muset ještě zlepšit. Když jsme pak mezi sebou ve sborovně zjišťovali, co tím myslel, jeden kolega řekl, že se studenty zrovna poslouchali Liszta, a když slyšel požární sirénu, pomyslel si, že je to určitě jenom cvičení a že by studenti měli Liszta raději doposlouchat. Tak jen otevřel okno a mával z prvního patra na technika (v tu chvíli asi zoufalého), aby ho ubezpečil, že signál slyšel. Ano, myslím, že například určitou povýšenost nad falešnými (světskými) poplachy bychom potřebovali.

Ten Mertonův výrok zní celý takto: „Integrita umělce pozvedává nad rovinu světa. Ale neosvobozuje od něj.“ Provozování hudby člověka nezachrání, nespasí. O tom však můžeme umělce poučovat až tehdy, když budou naše srdce scelena aspoň natolik jako ta jejich.

Aleš Wrana
spirituál na Konzervatoři Evangelické akademie v Olomouci