(ČB 6/2016) Doslova zapadnutým klenotem české literatury je osobnost básníka a prozaika Jana Kameníka. Jeho jméno klame; za kamennou tvrdostí pseudonymu se totiž skrývá křehká lyrička Ludmila Macešková (1898‒1974). Její tvorba je pevně ohraničena souřadnicemi křesťanské spirituality. Ojedinělost autorčina díla bývá spojována s její mystickou praxí, někteří literární historikové o ní dokonce mluví jako o jediném básníkovi-mystikovi v české literatuře a její dílo interpretují jako

Poslechněte si článek:

záznamy vlastní mystické zkušenosti. Snad i proto, aby oddělila dva různé mody svého života, promlouvá ve verších výhradně pod pseudonymem Jan Kameník.   Autorovo dílo lze obecně charakterizovat jako celoživotní pouť za Bohem, jako velké hledání nejen jeho, ale i sebe sama. Kameníkova poezie představuje velmi sofistikovanou, pečlivou kompozici veršů, spočívající v opatrném kladení každého jednotlivého slova. Jejich hutnost předznamenává závažnost témat, jakými se verše zabývají. Mezi příznačnými motivy se objevuje samota, ticho, prázdnota, strach, bolest. To vše jsou autentické emoce, které básník prožívá, ale zároveň jakési konstanty Kameníkova díla, které mají širší, symbolickou platnost. Jsou to různé „polohy bytí“, v nichž se básníkovo já zmítá a jimiž prochází, chce-li jít sobě samému i Bohu vstříc. Právě komplikovaná existence subjektu ‒ básnického já ‒ je tematizována jako jedna z prvních:

Jsem jako stín, a já – to je můj sen, jenž kráčí ve svůj den – se vznáší, unesen. Jsem hábit svlečený, plášť noci jeho ránu, jízlivou potupu do cesty nasypánu. Jdu stále za mnou snem, stín vzadu vleku se, v týl smutek připjatý, jak vlavý závoj vdov, o trny cesty té rvu se kus po kuse.

I když je Kameníkova poezie mnohdy trýznivá, úzkostlivá, melancholická a tragická, čtenáři sděluje jasný vzkaz: člověk je živ jen skrze Boží milost (Soustem milosti jsa živ, se nezatajím / po obrubu zrna splétán v klokot žil. / Vybrán za pokrm a sám se plodu najím.). Je to zpřítomnění pocitu bezpečí, jistota, že ať člověk padá jakkoliv hluboko, nikdy nedopadne až na dno. I přes tíhu lidské existence, přes břemena strastí Kameník dobrořečí svému Pánu.

 V posledku se ovšem ukazuje, že Kameníkovy útrapy nebyly trýznivou jobovskou zkouškou, ale vlastně katarzí, „očištěním plamenem“. Skrze bolest všech životních klopýtnutí i překonávání sama sebe dospěl Kameník k nejzávažnějšímu prozření, že Bůh tu je, čeká s otevřenou náručí, stačí se jen odvážit ke kroku do neznáma:

Já v tichu duše své se naklonil a sevřel vědomí. I odsula se příčka u stavidel ráje, která tarasil, a slét jsem v mír co dech. Teď stékám v Jeho vodstvo jako malá říčka, nový den mi odhrnuje zacloněná víčka, mysl blažená a lehká, jako na křídlech. On vane měkce do mé duše jako do peříčka.

Momenty básníkova uvědomění, že i přes sebevětší mrzkost pozemského života je člověk stále v Božím náručí, patří k vrcholům Kameníkovy poezie. Když se dává cele do Božích rukou a spolehne se nově jen na něj, zažívá okamžiky tiché, pokorné radosti. Je to radost z nepodmíněné Boží lásky, ze zachycení onoho „zrnka milosti“, ale také z hřejivého pocitu Boží blízkosti. Zprvu tragicky vyznívající životní zápas, nebo snad přesněji zápas o život tak nakonec doznívá v pozitivním akordu.

Čtenář Kameníka je vlastně tak trochu archeologem: pod vrstvami smutku a bolesti se při pozornějším prohlédnutí vyjevuje vzácné, tajemné, ale o to snad radostnější poselství, které známe už z Izajáše: Bůh je s námi. Stačí se k němu jen přivrátit.

Adéla Rozbořilová