(ČB 6/2016) „Prohráváme boj o studentovu duši,“ říká můj šéf-fyzikář. Trápí ho, že na to, kolik času a energie do výuky investujeme, zapíše se toho v dětech žalostně málo. „Výuka musí studenta oslovovat, otevírat ho, jinak se snažíme marně.“ Kdekdo by si mohl myslet, že školní lavice a skutečné oslovení jdou dohromady podobně jako třeba polibek a hadr na podlahu.

Poslechněte si článek:

„Tak to změňme,“ říká můj šéf. A nezůstává u slov. Fyziku proto učíme jako několikaletý kurz o vesmíru. Bavíme se o slunečních paprscích, ty nás dovedou k ohýbání světla a černým dírám. Odtud se dostaneme k nebeské mechanice a dál třeba k raketovým motorům nebo ke zpětnému rázu pušky. Že bychom konečně objevili Komenského nenásilnou školu, školu hrou?

Učíme tímto způsobem teprve rok. Už teď ale můžu říct, že tam, kde se nám ve fyzice podařilo najít přirozené návaznosti a souvislosti, učí se mi výtečně. Vtahuje mě to, a studenty potom taky.

Někdy mi ale návaznost toho, co předepisuje plán, nějak uniká. (A že toho předepisuje opravdu hodně.) Jsem pak z toho trochu nesvůj; studenti pochopitelně se mnou.

Je přitom jasné, že jenom laděním učebních plánů se to nevyřeší. Každý učitel je jiný. Konkrétně v mém oboru: každý žije jinými krásami fyziky. Někdo elegancí abstraktních vztahů, jiný překvapivostí pokusů, další třeba problémy energetiky a změnami klimatu. Vzdělávací plán, který by byl šitý na míru všem, je marné hledat.

Daleko spíš by se hodilo přemýšlet o osobnosti učitele: o tom, jak jí dát maximální prostor. Jestli totiž za námi studenti půjdou, se stejně nakonec rozhoduje mimo veškeré plány. Je to učitelovo bytostné zaujetí pro tajuplnost světa, schopnost vykládat látku jako příběh lidského úsilí o poznání, ale také je to přesvědčivý morální postoj, který se v učitelově odbornosti odráží, ale jakýkoliv obor v posledu přesahuje.

O takových učitelských kvalitách se ale dnes debata nevede. Vůbec. Při diskusích, co ve škole zlepšit, si pak připadám, jako kdybychom se snažili jíst polévku čínskými hůlkami. Ve světě požadavků a plánů neumíme to, co vlastně studenta, člověka opravdu oslovuje, nazvat. Řeší se formální předpoklady učitelů. Řeší se výkony žáků u přijímaček. Ale kde slyšíme otázku, jak a čím studenty inspirovat; jak a k čemu je vést? Co z našich výkladů k nim promlouvá mezi řádky? Ano, tahle otázka je nepostižitelná kvalifikací učitelů nebo měřením výkonu dětí; a proto je mimo náš obzor. Není ale nakonec tohle ten hlavní důvod, proč boj o studentovu duši prohráváme?

Josef Kvasničák, učitel fyziky, Gymnázium Jana Keplera